My Other Half (Newtmas,CZ)

1.16 The Maze is alive

V minulé části.:

,,Thomasi? Thomasi, prosím. Slíbil jsi mi, že neodejdeš, pamatuješ?'' Jenom přikývnu a zalovím v kapse pro klíč.

S klepajícíma rukama ho rychle vložím do klíčové dírky a otočím jím, s lehkým cvaknutím se zámek odemkne.

,, Já, já potřebuju čas,'' je jediné, co mu můžu říct a rychle opustím místnost.

***

Slepě jsem mířil pryč, netušil jsem kam, ale mé nohy mě nesly co nejdál. Bodalo mě u srdce a před očima jsem měl mžitky. Nemohl jsem tomu uvěřit, slané slzy mi smáčely pomalu tváře a já svoje kroky navedl do labyrintu.

Slíbil jsem mu, že ho neopustím, ale to jsem nečekal to, co mi řekne. Pořád jsem tomu nemohl věřit, to by Newt sám neudělal. Věděl jsem, že to byla proměna, ta to z něj udělala, ale potřebuju čas, abych vše vstřebal. Ještě jsem párkrát zahnul než jsem se objevil na menším plácku a tam si sedl.

Vůbec nevím, co mám dělat. Jsem zmatený, ale nechápu z čeho, Newt ho zabil, tečka. Nechápu, že jsem se z toho tak sesypal, vždyť to skoro nic není. Jasně, někoho zabil, ale nebyl to on a dál to už není potřeba řešit.

A tak tu sedím, na zemi a rozjímám o tom, jak jsem zbaběle utekl, abych mu nemusel nic říkat. Mlčeti je zlato, ne? Tak proč to tak u nás není. Mírně se posunu víc po zemi a opřu se celou vahou o zeď, ještě že se ty zdi už nepohybují. Nechtělo by se mi teda zrovna teď běhat po labyrintu a hledat východ.

Po hranách zdí začne pomalu klouzat sluneční světlo, když poté zkontroluji hodinky naskytne se mi pohled na čtyři malá svítící číslici, které ukazují 03:58.

Takže jsme s Newtem strávili skoro celou noc naším nádherným rozhovorem, sarkasticky se pro sebe zasměju a zvednu se. Mravenčení proleje celá moje chodidla a já je lehce protřepu, než se vydám hlouběji do labyrintu.

Ještě chci zkontrolovat pár těch značek, co jsou přidělány ke zdím u středu labyrintu a to zas tak moc času nezabere, možná se i vrátím včas na snídani. Jenom co pomyslím na jídlo, žaludek se ozve. Nejedl jsem už ani nepamatuju, ale začínám mít hlad.

Přijde mi směšné, že jsem opustil Newta a jediné na co teď myslím je jídlo. Lehce si povzdechnu a zahnu ještě jednou, než se mi naskytne pohled na velkou železnou desku, která je přidělána ke zdi a zakrývá jí skoro přes polovinu a jediné, co je na ní napsáno je Z.L.O.S.I.N. , jako na každé.

Už několikrát jsem to sám zkoumal a snažil se ty desky nějak dostat aspoň o kousíček od zdi, jestli není něco schovaného za nimi, ale nikdy se mi to nepodařilo, teda zatím.

V jednom malém výklenku, který byl ve zdi a ještě schovaný pod šlahouny jsem měl schované páčidlo a ještě pár věcí, jimiž jsem se snažil tu desku aspoň o kousek odvrátit od zdi, ale jak jsem se snažil co nejvíc zabrat, aby pár šroubů povolilo, akorát jsem si ho ohnul.

***

Nakonec jsem strávil v labyrintu zbytek dopoledne, nebylo to tím, že bych tam dál hledal, ale bloudil jsem chodbami a hledal smysl toho, proč tady zatraceně jsem. A jak jsem si myslel nepřišel jsem na nic, jenom mě to přimělo zůstat v labyrintu ještě dýl.

Vracel jsem se až když slunce zase začalo zapadat a já pozoroval jeden z těch nádherných západů, které se tady objevují jenom dvakrát do měsíce.

Už jsem byl skoro u brány, když jsem zaregistroval nějaký pohyb, ne nějaký, ale něčí. Rychle jsem se přitiskl ke zdi a pomalu se posouval za stínem, který se pomalu pohyboval směrem ode mne do středu labyrintu.

Držel jsem si pro jistotu velký odstup, protože jsem netušil, kdo by se teď mohl potulovat mezi stěnami. Co vím, tak jsem s Minhem nediskutoval o tom, že by se měl někdo v nejbližší době procházet po labyrintu. Nebylo ani proč tady chodit, když už máme úplně všechno, i když úplně k ničemu.

Stín se začal pohybovat rychleji, tak jsem taky přidal. Začali jsme se dostávat až skoro ke slepé uličce ve pro střed labyrintu, kde se stín zastavil.

Schoval jsem se za protější zeď a ani se nehýbal, když jsem uslyšel hlas.

,, Je to tu čistý,'' a šumění vysílačky. Cože?! Pomalu jsem se vyklonil ze skrýše a zády ke mně stála vysoká postava zahalená do černé barvy, vysoká tak dva metry a s krátkýma tmavě hnědými vlasy, muž. V ruce držel vysílačku, která chrčela a nervózně podupával nohou.

Najednou se s velkým zaduněním začala jedna ze stěn pohybovat. Ani jsem nevydal hlásku, když se z protější strany vynořilo obrovské schodiště vedoucí pod zem. Muž přede mnou začal pomalu scházet dolů a stěna se začala zase uzavírat.

Nevěděl jsem, co dělat a to nejlepší, co mě napadlo bylo jít za ním.

*Newt*

,,Alby já ti to opakovat už víckrát nebudu! Prostě odešel, nic víc a ty víš, jakej umí být. Takže laskavě zvedni ten svůj línej zadek a vyhlaš poplach.''

Založil jsem si ruce v bok a skenoval celou místnost, kde se nacházel Alby a Minho, který seděl v rohu a poslouchal. Alby seděl přede mnou na židli a pohupoval se, měl jsem sto chutí mu ty nohy od židle podkopnout.

,, Newte,'' odmlčel se a zvedl se ,, Klídek, jemu se nic nestane. Kolikrát už odešel do labyrintu sám?'' zvedne na mě obočí a překříží ruce na hrudi.

Zamračím se a sednu si místo něho.

,, Moc vtipné, ale tohle není jako předtím, tohle je úplně něco jiného. Chápeš, že jsem se mu přiznal se vším?'' jenom co to dořeknu zaskočeně se na mě podívá, Minho konečně zvedne pohled a podívá se na mě.

,, Jak jako všechno? Jako všechno?!'' s přidušením vysloví a rychle se podívá po Minhovi, jestli si z nich nedělám srandu, jak bych rád.

,,Jo, jako všechno, do poslední kapky, tečky.'' řeknu ironicky a začnu se houpat na židli.

,, Tys to ale podělal,'' promluví najednou Minho ,, No nepovídej, to už jsem si říkal, když mě zamknul do pokoje.'' nasupeně odpovím.

Alby začne přecházet po celé místnosti a něco si pro sebe brblat, já se zvednu ze židle a přistoupím ke dveřím.

,, Až se rozhodneš něco udělat tak se stav, budu někde v labyrintu!'' a rázem otevřu dveře, než ale stihnu něco jiného udělat narazí do mě Chuck. V obličeji celý červený a sotva popadající dech.

,,Kluci, to musíte vidět,'' začne mě tahat za rukáv ven, s nechápajícím výrazem jde za mnou i Alby s Minhem. Po Place pobíhají zmateně sem a tam všichni a svolávají ostatní na jedno místo.

Alby si stoupne doprostřed hloučku a hlasitě zapíská, najednou všichni utichnou.

,, Co se to tady děje?'' zařve, nikdo ani nevydá hlásku, jenom ukážou směrem k labyrintu. Alby se nejdřív na mě divně podívá, ale potom se tam podívám i já.

Stěny se pomalu pohybují a uzavírají labyrint.

***

Poprvé pohled Newta, i když teda kratší:D Je to už hodně dlouho, co jsem nepřidala, ale každý si někdy prošel psacím oknem a to jsem měla teďka já:D

Takže doufám, že se vám nová kapitolka líbí a prosím zanechte nějaký ten komentář a hvězdičky potěší:)

ennyxx