Včera večer jsem byla moc vysílená na to, abych popisovala své pocity z tancování. No, ono ani není o co stát. Mám pocit, že nikdy nemůžu být tak přirozená jako ostatní. A to, že mi Lucy 11x za hodinu řekla , jsi jelito' , 9x , můj bratr má hold na lepší' a celkem 23x se na mě ošklivě podívala, už není vůbec k chlubení.
Nacvičovaly jsme tu skladbu. Byla jsem poučena, že ta houslistka se jmenuje Vanessa Mae a ta skladba Destiny. Musím říct, že některá populární hudba může být vážně hezká. Tím ovšem neschvaluju všechny ty Rasmusy a Linkink Parky!
Víte, ta skladba má vážně působivej začátek. Stojíme tam tak v těch třech řadách a najednou všechny zvedneme ruce i nohy do výšky a začneme s nima mrskat. Chci říct, ta skladba je vážně moc pěkná – ale ne když ji tančím já. Dneska už jsem měla sukni, jako všechny ostatní holky a vypadala jsem v ní fakt děsně. Tak, že kdyby mě v ní někdy viděl Alex Brtka, nejspíš by ho nikdy nenapadlo mě obejmout kolem ramen.
Oh, pardon, já zapomněla, že to udělal jen kvůli své sestře!
Jenže to nějak nesedí. Třeba to, že se pro mě dneska ráno zase stavil. Totiž, musí přece vědět, že jsem na ni něj naštvaná! Anebo... poslal mi po Megan vzkaz. No vážně, malý lístek, na kterém bylo napsáno: Můžeme si promluvit? Ten kluk je snad cáklej! Ale tak děsně krásnej...
ČTEŠ
Sam, vesnická holka
RomancePraštěný příběh o zmatené čtrnáctileté holce, která neví, co se sebou, se svými city, se svým životem a se svými problémy. Nebo možná ví, jenom se trochu bojí vzít vše do vlastních rukou...
