Sam, vesnická holka

Středa 3.9., večer

No tak dobře, byla jsem tam, naši mě donutili. Ale to vám povím, bylo to ještě horší, než jsem čekala.

Když jsem přišla do šatny, byla už plná holek, ale Lucy tam ještě nebyla. Rychle jsem se převlékla do černých elasťáků a trička. Byla jsem v tom narvaná jako balon a právě když jsem se prohlížela v zrcadlech, které tam byly všude - snad aby se ty štíhloučké a pružné holky mohly obdivovat - vešly ty tři. Jakmile mě uviděly, vykulily oči a údivem otevřely pusu. Taky hned daly hlavy dohromady, samozřejmě.

Dělala jsem, že mě vůbec nezajímá, co si o mně ty tři a celý ten zbytek holek myslí, ale nebyla to pravda. Tím spíš, že všech těch osm holek, co tam bylo, vypadalo stejně. Měly dlouhé vlasy v ohonu, těsné cvičební trikoty a měly sukně. Neměly elasťáky! Měly sukně!!! Krátké, volné, šustivé sukně. Potom se ty tři oblékly (takže už tam bylo 11 holek v sukních a jedna v elasťákách) a Lucy přistoupila ke mně.

„Co tu chceš, chudinko?" otázala se důležitě a deset hlav se otočilo. Neodpověděla jsem. Co taky odpovědět holce, která si nejspíš vybrala jako svůj cíl pro tenhle školní rok mě co nejvíc znemožnit?

Takže jsem si pečlivě složila všechno moje oblečení a otočila se na první holku, co byla po ruce. A modlila se, aby mě neposlala do háje.

„Ahoj, já jsem Sam. Ta sukně je tu povinná? Nevěděla jsem..."

Ta holka se zkoumavě zadívala na Lucy a když ta na ni významně pohlédla, pokrčila rameny. A to bylo všechno. Jen pokrčila rameny!

Ani vám nemusím povídat, že mé sebevědomí bylo v tu chvíli zase v háji. Sedla jsem si na lavičku a čekala... ani nevím na co. Nejspíš na zázrak. Nebo na nějakou krásnou a hodnu vílu, co by praštila po palici tu ubohou Lucy, osvobodila mě odtud a odnesla zpátky domů.

Potom přišla vedoucí - vychrtlá, asi třicetiletá žena v trikotu, sukni a s ohonem - a tleskla do dlaní. Když mě ale uviděla, jak sedím v koutku a snažím se dělat neviditelnou, došla až ke mně a řekla:

„Á, Sam. Mno, tví rodiče tě popisovali jako štíhlou...no, nic. Pojďte, jdeme."

To mě teda naštvalo. Netvrdím, že jsem hubená, to ne, ale co mi to má co předhazovat tahle zombice, co má určitě anorexii, bulimii, nebo možná oboje dohromady? Řeknu vám, tohle vážně není fér.

Ale než jsem stačila otevřít pusu k obraně, všechny byly pryč. Ta tělocvična vypadala úplně stejná jako šatna - teda, všude zrcadla, moderně obložená dřevem a tak - jenom byla o moc větší. Ta ženská, na kterou všechny volaly Lilly, zase tleskla a řekla, že se jmenuju Sam a budu s nimi chodit tancovat. Potom pustila nějakou písničku a začala rozcvička. Ta muzika byla přesně to, o čem jsem mluvila. Totiž, ne že bych čekala Edith Piaf, ale tak trochu jsem doufala, že to bude aspoň trošku normální. Ale ono nebylo. Nevím sice, co to bylo, ale rozhodně to nebylo nic, co bych chtěla poslouchat každý den od tří do čtyř.

Po očku jsem pozorovala všech těch jedenáct holek plus vedoucí a musela jsem uznat, že jim to šlo fakticky moc dobře. Hezky vytahovaly nohy do výšky a mrskaly u toho rukama a šlo jim to fakticky moc, moc dobře. A čím víc jim to šlo dobře, tím mi bylo hůř. Chci říct, já nikdy v celým svým životě nebudu tancovat tak hezky jako kterákoli z těhlech holek. Jen jim to budu kazit a ony mě budou ještě víc nesnášet. Ne, tohle vážně nemám zapotřebí.

Po rozcvičce Lilly zase tleskla a řekla, že si zatančíme skladbu, kterou nacvičujeme na školní akademii - probůh!!! - ale já že se mám zatím jen dívat, protože samozřejmě nevím, co tancují. Tak jsem si tam sedla na lavičku a dívala se, jak se ty holky staví do třech řad po čtyřech, jen v zadní řadě úplně v rohu bylo volné místo, které mělo asi propříště patřit mně. V první řadě stála Lucy, Pamela, SHeila a ta holka, co mi neodpověděla, a všechny na sebe mrkaly a chichotaly se. Lilly došla až k obrovské hi - fi věži a pustila písničku, která, jak musím uznat, nebyla až zase tak hrozná. Možná proto, že byla v pomalejším tempu a hrály v ní housle. Pak ty holky začaly tancovat. A v tu chvíli to se mnou málem seklo, to mi věřte. Bylo to tak úžasné a skvělé...a nedovedu si představit, že bych něco takového někdy tancovala já.

Když hudba dohrála, rozhodla jsem se udělat něco, co mě nejspíš před těma holkama shodí navždycky. Ale rozhodně ne tolik, jako kdybych se před nimi pokoušela tancovat.

„Ehm...Lilly..." vstala jsem, „já...obávám se, že si budete muset hledat jinou tanečnici."

Nejdřív to vypadalo, že si docela oddychla, ale pak v ní asi zvítězil obchodní duch a ona si vzpomněla na všechny ty peníze od mých rodičů, a tak spráskla ruce.

„Ale drahoušku! Nevyhovuje ti hudba? Nebo styl tance?"

„Ehm..." sklopila jsem oči, „ já totiž...něco takového nikdy nemůžu zvládnout."

„Hloupost!" vykřikla Lilly pokrytecky, i když si určitě myslela to samé, „že to bude pro Sam hračka? Děvčata?"

„No, Lilly," vzala si slovo Lucy, „ myslím...myslíme, že bude opravdu rozumnější nacvičit skladbu bez... Sam. Chceme přece, aby byla hezká, ne?"

Málem jsem se studem propadla do země. Jasně, nahrála jsem jí na smeč a ona chňapla po příležitosti! Gratuluju, Sam, jsi fakt jednička!
Ale potom se stalo něco neuvěřitelného. Něco, po čem jsem opět začala doufat, že přece jen nebudu muset spáchat sebevraždu. A něco, co mě přesvědčilo, že ta Lilly nebude vlastně až zase tak špatná.

Lilly si totiž dala ruce v bok a řekla Lucy, že to od ní nebylo zrovna moc hezké, co mi řekla, a že s nimi tu skladbu samozřejmě nacvičím. Bylo to tak milé! Jasně, mohla to udělat pro peníze a tak, ale já jsem si právě v té chvíli bůh ví proč začala myslet, že to tak není. Protože to bylo tak moc milé!

Lucy se ušklíbla, a všech těch deset holek se ušklíblo, ale mě to bylo právě v tu chvíli úplně jedno, protože se mě zastala vedoucí kroužku a protože jsem si všimla, že Lucy má nohy do O. Já nemám nohy do O. Jsem tlustá a zrzavá a blbá, ale nemám nohy do O. A víte, že mi bylo hned líp? No vážně, viděli jste už někdy miss školy s nohama do O???

Ale tohle všechno neznamená, že tam ještě někdy vkročím.