Sam, vesnická holka

Pátek 5.9., večer

Když jsem dneska přišla z tancování, naši mi oznámili, že dneska večer opět jdeme k Thomasovým. Otráveně jsem se zeptala, jestli u toho musím být, načež na mě táta mrknul a řekl, že Alex by mě tam jistě rád viděl a já zase jeho. Hrozně jsem se rozčílila a vynadala tátovi, co se o to stará a že se mi Alex vůbec nelíbí a není mi ani sympatickej.

Říkám všem rodičům, nebuďte takhle neohleduplní ke svým pubertálním potomkům. Až spáchají sebevraždu, co pak budete dělat, no?

No, ale naši mi řekli, že by se slušelo tam jít, protože  by si mohli myslet, že proti nim něco mám. Šla jsem, ale jen kvůli Thomasovým. Ti mi totiž vážně nevadí! Ovšem jen pod podmínkou, že mě naši v žádném případě nenechají s těma dvěma o samotě.

Brtkovi mě usadili pěkně doprostřed, mezi Lucy a Alexe – bože, jak můžou být někteří lidé tak slepí?! Dělala jsem, že tam sedím sama, ani s jedním jsem se nebavila. I když si myslím, že ten večer mi to docela slušelo – tedy v rámci možností, samosebou. Abyste rozuměli, neměla jsem už dlouhou černou sukni a šedivej svetr. Nechtěla jsem to sem psát, abyste si nemysleli, že se začínám měnit na Lucy, ale když na to přišla řeč...

Včera jsem byla odpoledne s mamkou ve městě. Koupila jsem si novou sukni a dvě trička. Ta sukně je sice pod kolena (nic nad kolena bych si na sebe nikdy nevzala) ale je riflová. Má kožené vázaní. A trička jsou obě bílá s černými nápisy. Taky jsem si koupila make – up, nenápadné oční stíny a šampon na pevné vlasy. A to byla, pánové, bomba! Vždycky jsem měla pocit, že mé vlasy nezkrotí nic. Ale když jsem se dneska ráno probudila a sáhla si na hlavu, málem jsem začala křičet, vážně. Moje vlasy byly asi o 75% jemnější! Nedělám si legraci. Moje vlasy šly učesat!!! Vlály mi kolem hlavy jako každému normálnímu člověku. Vážně, když jsem se dneska ráno, učesaná, namalovaná a oblečená podívala do zrcadla, měla jsem pocit, že fakt nevypadám zle. Taky Megan říkala, že mi to moc sluší. Ale na tancování to bohužel tak nevypadalo – totiž, Lucy na mě měla stále stejně hnusných poznámek. No, a tak jsem tam seděla mezi těma dvěma podrazákama a dělala, že zaujatě poslouchám rozhovor našich a Thomasových. Ale neposlouchala jsem je. Ani trošku ne. Protože Alex má vážně moc a moc hezké oči.I když jsem na něj samozřejmě děsně naštvaná, na tom, že ho nejspíš miluju, to bohužel nic nemění.

Seděla jsem s rukama za zády a najednou jsem ucítila dotek něčí ruky. Byl to Alex! Samozřejmě jsem mu svou ruku hned vyškubla, ale on se nenechal odradit. Začal mi totiž na ruku kreslit písmena. Cítila jsem P...RO...M...okamžitě mi došlo, co má na mysli a naštvaně jsem vstala. Obrátilo se na mě 5 párů očí. Rádoby klidně jsem tedy řekla: „Ehm...moc mě to mrzí, ale budu se s vámi muset rozloučit. Totiž, tady jsou v matematice trochu napřed, musím se to doučit..."

Paní Thomasová spráskla ruce: „Božínku, to je škoda, zlatíčko. A nechceš, aby ti s tím pomohla Lucy? Ona má z matematiky jedničku.."

„Nenene," bránila jsem se vehementně, „ já to zvládnu sama děkuji."

Thomasovi tedy sice upustili od nápadu zajistit mi doučovatelku, ale poslali se mnou domů Alexe, abych prý trefila.Tak nevím, jestli to doučování s Lucy nebyl přece jen lepší nápad. Jenže Alexovi se to očividně líbilo. Nechápu to, ale je to tak. Totiž, já jsem se zařekla, že na něj za celou dobu nepromluvím ani slovo. Ale on mlčet nechtěl. Ani trochu ne. Po několika krocích se na mě otočil a řekl:

„Nechápu, proč se mnou nechceš mluvit, Sam. Myslím, že jsem nic tak hrozného neprovedl. Jasně, nechal jsem tě tam stát, ale...za to se omlouvám a myslím, že bys mi to mohla odpustit. Nebo se na mě zlobíš kvůli něčemu jinému?"

Zatočila se mi hlava. Co se mi to tu ten kluk snaží natlouct do hlavy??? Myslí si, že se snad znovu nechám nachytat? Myslí si o mně, že jsem tak blbá??

Tak jsem mu řekla, aby si ze mě nedělal legraci, že moc dobře vím, o co mu doopravdy jde. Tvářil se sice opravdu udiveně, ale já se od něj nenechala podfouknout. Vážně, byla jsem na sebe úplně pyšná. Ono totiž nenechat se podfouknout od někoho, do koho jste bláznivě zamilovaní a kvůli jehož očím se vám podlamují kolena, je vážně moc, moc těžké. Ale já, Sam Whitmanová, jsem to dokázala!