Sam, vesnická holka

pondělí 1.9., škola

Mí rodiče jsou bezcitní a úplně bez srdce, jinak by mi tohle nemohli udělat! Nevydržím na téhle hnusné škole ani týden, natož celý poslední ročník! Plač pro mě, má rodná vesničko, jestli se mnou nepraští tohle, tak už nic! Stalo se totiž tohle:

Ráno šel se mnou táta až k metru, ukázal mi, jak si mám koupit lístek a políbil mě na rozloučenou. Musela jsem vypadat fakt děsně, protože tohle už neudělal hrozně dlouho. Možná, že za to mohla ta moje černá sukně pod kolena. Ale možná to, že jsem měla po probdělé noci kruhy pod očima.

Poté, co jsem vystoupila ve správné stanici a dorazila do správné školy, což je, považte sami, na vesnickou holku docela úspěch, mě moje do té doby jakž takž dobrá nálada opustila nadobro. Jen jsem totiž otevřela dveře u vchodu do budovy, začalo to být zlý. Hodně zlý.

„Přiletěla jsi z Marsu?" otázala se mě jedna z asi stovky barbie, co stály opodál. Měla na sobě červenou minisukni a tílko. Měla tílko!V září! A můj hlásek – posměváček – mi škodolibě našeptával:,Tohle je móda! Ne ta tvoje černá sukně a šedý svetr. To se hodí leda na pohřeb. Ty jsi ale v hlavním městě, holka, tak už se s tím smiř.'

Já vím, měla jsem té potvoře přinejmenším vyškrábat oči, ale než jsem stačila otevřít pusu, byla pryč. Ale chtěla jsem jí něco říct, fakt!

Když mě ředitel školy, uvedl do mé nové třídy, bylo mi hned jasný, že tady nebudu oblíbená ani náhodou. A navíc jsem v jedné ze zadních lavic zahlédla tu bárbínu, co mě přirovnala k mimozemšťanovi – a navíc asi oprávněně. Pak přišla třídní, slečna Lemiová, a to vám řeknu, to byl teda šok. Ta ženská měla úplně stejně vosí pas a vyvinutá ňadra a měla podobnou minisukni a tílko, jako ty holky, co se jich bojím a co jich v té třídě bylo jako naseto. Zkoukla mě opovržlivým pohledem – přísahala bych, že byl opovržlivý – a řekla všem těm v lavicích, že jsem nová holka, jmenuju se Sam Whitmanová a že se mají pokusit být na mě milí. A řekla to tak, jako kdyby chtěla dát najevo, že jí teda určitě bude dělat problémy být na mě milá. Potom ještě řekla, že jsem se nedávno – haha, včera!, přistěhovala z malé vesničky a že nejsem zvyklá na davy lidí a ruch velkoměsta. Posadila mě k holce, co vypadala skoro stejně jako já – totiž, měla taky černou sukni pod kolena a svetr, ale měla černé mikádo a byla spíš hubená. Ale vypadala nenápadně a mě napadlo, že se třeba skamarádíme.

Po první hodině nás pustili domů s tím, že zítra začíná normální rozvrh. Byla jsem docela vyjevená z toho, kolik lidí tam běhalo chodbách, ale to vás asi nepřekvapí, když vezmete k úvahu, že na naší škole je asi 40 dětí. Potom mě ale dohonila ta holka, se kterou jsem seděla, a řekla, že se jmenuje Megan Northová a kde bydlím. To mě teda fakticky potěšilo, a tak jsem jí to řekla. Ona se pořád usmívala a nakonec se zeptala, jestli můžeme být kamarádky. Já jsem samozřejmě souhlasila, ale právě v té chvíli do mě narazila ta obludná zombice z naší třídy a začala povykovat a smát se na celé kolo, že dvě největší chudinky z celé školy se daly dokupy a jestli nezaložíme klub hadrníků.

„Nebo se tohle v tý vaší vesnici nosí?" řekla ještě.

Podívala jsem se na Megan a uviděla jsem, že je úplně přikrčená a smutně na mě kouká. A já zase měla ten obrovský knedlík v krku a nedokázala jsem říct vůbec nic duchaplného, takže jsem vykoktala něco jako:

„No, tam u nás je to jiný," což ji ještě víc pobavilo.

„Pojď, Lucy, ta má dost," pobídla tu dlouhonohou krásku její kamarádka a obě odkráčely.

Fakt mi bylo hodně trapně. Chci říct, komu by se líbilo stát uprostřed naprosto neznámé školy a poslouchat urážky budoucí miss world? Takže jsem zašeptala ,Ahoj' a normálně jsem z té školy utekla. Já vím, že to není fér, ale já už tam nemohla zůstat ani minutu, to mi věřte.

}