At the first sight // CZ, Luke Hemmings

Kapitola 54

*** Pohled Trixie ***

Znáte ten pocit, když si dvě hodiny před přistáním uvědomíte, že uvidíte svou rodinu, kterou jste nespatřili po dobu půl roku, a najednou na vás všechno dolehne a vy nevíte, jestli brečet nebo se radovat? Řekla bych, že ne, ale přesně takhle jsem se cítila.

- -

Hned po příletu jsem si šla vyzvednout zavazadla a chtěla se co nejrychleji dostat ven k taxíku. To jsem ovšem nevěděla, že se bulvár dozvěděl o mém příjezdu a netrpělivě vyčkává v hale. Můj anglický management mi sice zajistil bodyguarda, ale i tak novináře nemám zrovna v lásce (nechci vypadat nějak rozmazleně, ale komu by se líbilo desítky světel a cvakotů přímo u obličeje a navíc ty davy...).

„Slečno Ketlerová," oslovil mě bodyguard, který se ke mně spěšně přidal. Myslím, že se jmenuje David, pokud se správně pamatuji. „Držte se, prosím, u mě." Převzal si ode mě kufry a my zamířili vstříc davu nenasytných zaměstnanců bulvárních plátků. Ještě před tím jsem si ovšem nasadila sluneční brýle a uchopila svou tašku pevněji.

„Slečno Ketlerová, jaké to je být zpátky doma???" „Co vy a váš přítel Luke?" „Slečno Ketlerová, chodíte spolu?" „Trixie, je pravda, že vás sem přijede navštívit?" „Co vy a světoznámá kapela 5 Seconds of Summer?" ...

Takhle to pokračovalo dál až ven, kdy jsem s poděkováním Davidovi nasedla do taxíku a ten vyjel pryč od letiště.

Pff, to bylo něco. Dlouze jsem si oddechla a rozklepaně sundala sluneční brýle. Je krása být opět v České republice, nával žurnalistů mi ovšem moc sebevědomí nepřidal. Já bych klidně odpověděla na pár dotazů, ale to mačkání se na člověka a narušování jeho osobní zóny není zrovna nejpříjemnější. Ale co, musíš si zvykat, holka!

Dále mě také neštvalo, že všechny otázky, které padly, byly jen kolem mě a Luka. Jako by to byla otázka života a smrti. Nikdo se nezmínil o mé hudbě, o mých zkouškách a o mém životě na tour nebo v Anglii. Všichni řešili jen vztah a to je to, co ve mně budí ten největší odpor. Už jen položením otázky člověk pozná, kdo se o vás opravdu zajímá nebo kdo jen bezcitně plní své povinnosti. Naštěstí si člověk může vybírat společnost přátel, kterou doopravdy chce, a proto teď jedu domů.

- - -

Taxíkem jsem se dostala teprve na nádraží, kde jsem ještě nasedla na vlak. Ten mě doopravdy zaveze domů. Cesta trvala asi stejně dlouho jako let, ale já měla konečně jeden jediný cíl, na který jsem se mohla těšit. Známé tváře, které uvidím na nádraží...

- - -

„Beo!" vypískla mamka a vyběhla mi naproti. Já jsem za sebou zmoženě táhla kufry, ale když jsem uviděla svoje rodiče, rozesmála jsem se od ucha k uchu. Žádní paparazzi nás na tomto místě naštěstí nečekali, takže jsme se mohli vesele přivítat.

„Ahoj mami!" postavila jsme zavazadla a pevně mamku objala. Ani si neuvědomuju, jak mi tohle objetí chybělo.

„Jak se máš, zlatíčko? Kristepane, konečně jsi doma!" usmála se a vlepila mi pusu do vlasů.

„Mám se skvěle," zaradovala jsem se a otočila se k další osobě, která už taktéž dorazila. „Tati!" skočila jsem mu kolem ramen.

„Jak se vede v tom velkém světě? Jsme na tebe s mámou tak pyšní," zahlaholil mi do ramena.

„Díky. Mám se úžasně," usmála jsem se. Měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela a mamka taky.

Otočila jsem hlavu a uviděla, no koho jiného, než Rodrika. „Ahoj brácho!" usmála jsem se a věnovala mu objetí, dnes už třetí.