NSP - Najdi správného přítele [Přepisuje se📝]

10.-Vzdušný polibek :*

Kdo by čekal, že pojedeme pouze jedno patro výtahem a potom půjdeme po schodech? Opravdu úžasný nápad... Divím se, že si Emily v těch svých střevíčkách ještě nezvrknula nohu. Sice ještě následovalo pár stížností na tu čarodějnici před námi, ale už v menší míře.

,,Už tam skoro jsme." Usmála se na mě blondýnka a decentně kývla hlavou směrem na schody. Jennifer si povzdechla, ale bez řečí pokračovala dál. ,,Říkala jsem mu, aby celé oddělení přesunul o něco dolů... třeba do prvního patra, ale jak vidíš očividně můj návrh nevyšel, tak aspoň doufám, že to tomu ignorantovi trvá taky celou věčnost, než se sem doplazí a přitom ho bolí pořádně nohy." Zašklebila se Emily a chystala se dívce, která šla poslušně za ní a kterou akorát rozesmála svou poznámkou, zeptat na docela důležitou věc. ,,Máš přítele?" Promluvila do ticha a čekala. Počkat, co?! Jenny si chvilku myslela, že špatně slyší, ale když se zmateně otočila k blondýnce, zjistila že se na to opravdu zeptala. ,,Ehm, n-ne?" Odpověděla tiše a zmírnila tempo. ,,To se mě ptáš?" Rozesmála se Emily, která v tu chvíli věděla, že mají vyhráno a že to Jamesovi jak nečekaně opět vyšlo. To ale znamená, že sem prohrála sázku... zase. Prohnalo se jí hlavou, až si mírně povzdechla.

,,P-přítele nemám. Proč se ptáš?" Zakoktala se Jennifer a očima těkala všude možně, ale Emily se úspěšně vyhýbala. ,,Ale jen tak, zajímalo mě to." Jennifer poznala z jejího zamyšleného pohledu a jiného tónu hlasu, že je to očividně podstatná informace, ale netušila k čemu by Emily byla...

V onen moment se všechny tři mladé ženy objevili v nějakém šestém patře, co tak Jennifer stačila napočítat. Byla to dlouhá bílá chodba s nespočtem dveří stejné barvy. Vypadalo to, jako v nějaké nemocnici, jen ta vůně dezinfekce tu jaksi scházela. Paní recepční šla stále dál chodbou snad až na samý konec, kde se u bílých dveří zastavila. Vyčkala až k ní dívky dojdou a následně zaklepala. Po nějaké době otevřela dveře a v tu chvíli nejen Jennifer, ale i ta čarodějnice koukaly s otevřenou pusou, co se to sakra děje. Emily totiž z ničeho nic na svých střevíčkách běžela ke stolu, o který se ležárně opíral opravdu pohledný chlapec. Když si ji všiml jeho tvář zdobil krásný úsměv, a tak se pouze odstrčil od stolu a rozpřáhl ruce. No je jasné co následovalo, avšak objetí to nebylo... Emily se na něho pověsila jako opice a smála se. Ta holka je blázen! Vždyť má šaty... Šokovaně se Jennifer stále dívala na to, co se před ní odehrávalo, že si ani nevšimla, že do ní ta ženská strčila a rychlostí blesku za ní zavřela dveře. Ona mě tu nechala s těmi blázny... Po tomto uvědomění snad zbělala ještě víc a decentně se jí roztřásly ruce.

,,Tak dlouho jsem tě neviděla, moc se mi stýskalo." Zamumlala mu Emily do krku. Stále na něm vysela a očividně se v nejbližší době ještě nehodlala pustit. ,,Vždyť jsme se viděli ehm včera, Koblížku." Pohladil ji po jejích blonďatých vlasech, protože věděl, co bude následovat. ,,Už s tím zase začínáš? Pfff... Pusť mě dolů." Odfrkla si a Jennifer se trošku uchechtla. Koblížek? To jako vážně? ,,Jsem si na to zrovna vzpomněl." Dal ruce do obraného gesta a následně pokrčil rameny. ,,To určitě... " Odfrkla si a svůj pohled nasměrovala ke dveřím, jaksi zapomněla, že tu vlastně nejsou sami. To jako zapomněla, že tu jsem?!! „Jenny tohohle individua si nevšímej, jde o jednu takovou historku z dětství." Jakmile to dořekla, chlapec se málem válel smíchy. „Prej z dětství... tak to abychom si zašli někdy společně nakoupit a uvidíš, proč jí říkám ,,Koblížek,,." Když to říkal, ještě se smál a radši od Emily pár kroků ustoupil. Jistota je jistota. Emily se nadechovala k nějaké kousavé odpovědi, ale on ji raději předběhl.

„Ahoj Jennifer. Ještě jsem neměl šanci, tady díky Koblížkovi tě pozdravit." Za tu přezdívku schytal od blondýnky, která stála blízko něho pěstí do ramene. ,,Já jsem James, ale myslím, že to už ti došlo. Pokud si mě nepamatuješ, tak já jsem ten, kterému si půjčovala telefon, aby si zavolal. Pak jsem tebe s tvými kamarády odvezl na kolej a cestou ti u mě v autě vypadl telefon, bohužel mám opravdu hodně práce, tak se omlouvám, ale nemohl jsem ti ho zanést." Usmál se a přistoupil k dívce, aby si potřásli rukou. To je ten, co si volal s tím skrytým číslem! Počkat... On mi tyká?! Kdy jsme si jako sakra začali tykat??? Došlo Jennifer ve chvíli, kdy stiskla jeho ruku. ,,Těší mě, já jsem Jennifer, ale to už víte. Jinak s tím telefonem to je v pořádku, hlavně že se to nějak vyřešilo, nedělejte si kvůli tomu starosti." James se zašklebil. ,,Prosím, tykej mi. Opravdu si jinak připadám jako nějakej prošedivělej děda nebo nějakej čtyřicátník..." Zašklebil se a Emily se mu zasmála. Na to Jennifer nic neřekla, pouze přikývla.

James se od hnědovlasé dívky trošku vzdálil a z černého saka, které mu perfektně padlo vytáhl její telefon. Ta si ho s obřím úsměvem převzala a cítila se, jakoby jí spadl obrovský kámen ze srdce. Od těď ho nespustím z očí! ,,No jejda to je hodin, už mi začala schůzka...Musím běžet! Nechám tě tu Jenny s mým bratrem, on tě potom vyprovodí z budovy, aby ses neztratila. Pa!" Křikla Emily a rozeběhla se tak rychle pryč, až se hnědovlásce zdálo, že vidí jen nějaký modro-žlutý flek. ,,Užij si to!" Křikl na ni ještě hnědovlasý chlapec a poslal ji ,,vzdušný" polibek.

Blik, cvak... Ona mě tu s ním nechala samotnou? Jak jako bratr? Co?! I když to chování by to vysvětlovalo...

,,Není náhoda, že tu jsi," Promluvil do tíživého ticha James. Jennifer polkla a polil ji chlad. ,,nechceš se posadit, abych ti všechno vysvětlil?" Pokynul ke kožené sedačce a sám se k ní rozešel.

Když se oba usadili, spustil. „Je to no trošku složitější... začnu tedy asi od začátku, dobře?" Zeptal se profesionálně s kamennou tváří. Do čeho jsem se to zase namočila?! „No, to by si byl hodný." Sakra asi jsem to řekla moc ostře. Když si všimla, jak se James nepatrně napnul.„Pracuji tu už pár let, tak od svých patnácti. Za tu dobu jsem získal vysoké postavení... Slyšela jsi někdy o NSP?" Už je to tu zase, to slovo... Nemluvila o tom náhodou už Emily?! Jennifer pouze zakývala záporně hlavou.

„NSP je vlastně celé toto patro, kde se teď nacházíme, avšak tato místnost není vlastně vůbec zajímavá. Ty, do kterých půjdeš, teprve budou..." Odmlčel se a díval se pozorně na chování dívky, ta se jako na zavolanou otřásla a mnula si ruce. To si myslí, že s ním půjdu do nějaké místnosti?! Hah, tak to jo...

„Dozvíš se tam všechny informace, o která stojíš." Usmál se, ale byl to spíš tajemný úsměv. Vypadá strašidelně...

„Pojď." Vstal a natáhl k dívce ruku, aby jí pomohl se dostat na nohy. Pro někoho by to bylo milé gesto a hned se jí vybavila slova její dlouholeté učitelky... avšak úspěšně to ignorovala a prostě vstala sama. James se ušklíbl, ale nekomentoval to. Odchází ke dveřím a Jenny ho velice opatrně následovala. Připadala si jako ti lidé, co šli v knize Krysař slepě za mužem s píšťalou. Počkal na chodbě, až k němu dojde a následně zamkl dveře. Klíč si dal do kapsy od saka. ,,Tudy." Ukázal před sebe na jedny dveře. Zastavili se oba dva až těsně před dveřmi a nastalo tíživé ticho.

,,Asi bys měla něco vědět..." Odmlčel se a hypnotizoval dveře. ,, „Nebuď hlavně zmatená a nevyšiluj! Dobře si prosím tě vyber, dej si klidně i na čas. No oni ti to stejně všechno vysvětlí..." Zamumlal a rukou si prohrábl vlasy, za které mírně zatahal. Počkat, co?! Jak jako vybírat? A co proboha vybírat?! Nemám být zmatená? Hah, to je pěkně blbá sranda... ,,Hodně štěstí." Usmál se a v očích mu zajiskřilo. Dívka si ani nevšimla, že James už dávno otevřel dveře. ,,Co-cože?" Vydala ze sebe akorát, když ji strčil dovnitř a zabouchl za ní. Ne, to neudělal...

V tu chvíli všechny oči v místnosti směřovali na hnědovlasou dívku, která se nervózně a možná i strachy třásla.

-VanessFox-