Ōkemi 1: Doznání

Děsivá cesta domů

V blízské kavárně od naší střední jsem měla sraz s Tessou. Vždy si tam po ránu kupuje kávu. Popravdě já bych si ji také ráda koupila, ale nemám na to peníze nebo mi to spíš přijde jako zbytečnost. Když jsem vešla dovnitř, Tess už seděla za jedním ze stolků s kávou a četla si nějaký ten svůj román. Na sobě měla ty své hnědé slušňácké šatičky, které měla ze všech nejradši, ale mně se moc nelíbili. Tedy spíš to řeknu takhle, Tess sluší, trošičku jí to zvýrazňuje tu skvělou postavu, kterou má a její dokonalé ženské křivky, ale mně by neslušely. Já mám nejradši džíny a nějaký dlouhý volný tričko s mikinou, na hadrech si až tak moc nepotrpím. K tomu nějaký kecky a je to. Nelíčím se a Tess taky ne. Ona je krásná sama o sobě, nic takového nepotřebuje. Já... no... neřekla bych že jsem hnusná, ale rozhodně nevypadám až tak strašně. Tlustá nejsem, mám 172 cm, dlouhé zrzavé vlasy, modřiny po celém těle, jizvy... no o těch nikdo neví. Prostě bych řekla, že jsem normální.

,,Ahoj. Můžeme vyrazit?" zeptám se, když k ní přistoupím. Nezvedá hlavu od té knížky a tak se k ní posadím a vezmu si její kelímek s kávou. Stále nezareagoavala. Upiju ji tedy trošku kávy a postavím ho zpátky tam, kde byl. ,,Tess! Haló! Tesso, volá ti Noah," to vždycky zabere.

Noah je Tessy kluk. Bydlí naproti ní a znají se už od dětství. Říkají, že spolu chodí, ale myslím si, že to znamená něco jiného než by to ve skutečnosti mělo být. Spíš jsou furt kamarádi, ale neříkám jí to. Tohle je jenom má domněnka. Ale zatím je jejich vztah o koukání na filmy a povídání si, občas nějaký to objetí. Tess je z toho vždycky úplně hotová.

,,Cože?!" natáhne ruku pro mobil, a když zjistí, že jsem ji kecala, hodí po mně vražedný pohled. ,,Jsi strašná," položí mobil na stůl. ,,To mi říkáš v jednom kuse. Můžeme vyrazit?" zopakuji otázku. ,,Ještě máme čas a nechci čekat ve studený třídě," upila z kelímku. ,,Fajn... ale ještě než se vrátíš do toho světa, odkuď jsem tě nemohla vytáhnout, co to čteš?" ukážu na knihu před ní. ,,To je román od Emily Brontëové, Na Větrné hůrce," odpověděla mi. ,,Aha... román," vydechla jsem a pohlédla z okna na ulici plnou spěchajících lidí do práce a do škol a přitom na krásné barevné stromy, jak fouká vítr a schazuje jejich barevné lístí z  vysokých korun na tu rušnou ulici.

 ,,Mohu ti nějaký půjčit," vyrušila mě z představ mé pláně uprostřed lesa. Dlouho jsem tam nebyla. ,,Jako co? Román? Viděla jsi mě někdy číst nějakou slaďárnu? Stejně to vždycky skončí tak, že se nějací dva zamilujou a buď  žijou šťastně až do smrti a nebo jeden z nich umře. Ne díky o tohle nemám zájem," odpověděla jsem. ,,No když myslíš, ale stejně ti nějakou půjčím... Třeba Pýcha a předsudek od Jane Austenové," zamyslela se. Vybavila se mi ta kniha kvůli které otec tak vyváděl. ,,Po..počkej! Říkala jsi Pýcha a předsudek?" neohrabaně jsem ji vyrušila. ,,Jo... Ty se zajímáš o tu knihu? Po... po... počkej! Tomu nemohu uvěřit... Ráda ti ji půjčím. Nevím, proč tě tedy zajímá tahle, ale určitě pro to máš nějaký důvod. A víš, že máš docela štěstí? Zrovna ji mám s sebou," začala hrabat v tašce a vytáhla skoro novou knihu. Podala mi ji. Neochotně jsem ji tedy vzala a prohlédla si ji. ,,Je to klasika. Tohle je nové vydání. Koupila mi ho babička. Můžeš si ho nechat. Já mám doma tu svoji starou. A tuhle jsem stejně měla v plánu někomu dát, takže ji ode mně máš k těm sedmnáctým narozeninám," sladce se usmála. ,,Ale vždyť mám narozky až na konci listopadu a teď je prostředek října," odmítala jsem její dárek. ,,No a co? Stejně jsem nevěděla, co ti koupím, tak si ji vem a neřeš to," a ponořila se zase do knihy. Následovala jsem tedy jejího příkladu a začala také číst.

Na hodinu jsme nakonec přišli jen tak tak, ale stihly jsme ji. Celý den proběhl ve škole docela rychle, za což jsem byla ráda, protože teď skoro ve všem opakujem a když je někdo jako já napřed s učivem, tak je pro něj strašná nuda opakovat si učivo dvě kapitoly do zadu, které už ovládám bez problémů.