Ōkemi 1: Doznání

Týraná dívka

Nechal jsem jí náskok a pak se přeměnil. Má černá srst se začala lesknout v posledních paprscích slunce. Rozeběhl jsem se za její stopou. Dovedla mě až na okraj města. Už jsem se psychicky připravoval na to, že se budu muset schovávat za popelnice a hrát si na stín, ale její pach pokračoval do domu hned u lesa. Skoro tam bydleli jak na samotě u lesa.

Dům byl už opotřebovaný a potřeboval alespoň novou fasádu. O zahradu už nikdo nezavadil ani pohledem. Z toho domu šel zápach, už z lesa jsem ho cítil. Takový hnusný zápach, který přehlušovala její vůně.

V jednom okně se svítilo. Byla vidět zapnutá televize. Schoval jsem se v lese a čekal na náznak nějakého života v tom domě. Nevydržel jsem to však moc dlouho a otevřeným oknem vlezl do domu. 

Byl jsem v patře. Šel jsem po pachu do jejího pokoje. Byl obrovský. Ten dům z venčí působí úplně depresivně, ale tento pokoj byl snad to nejhezčí a nejuklizenější, co v tom domě mohlo být, tedy udělal jsem tento úsudek po tom, co jsem viděl na chodbě.

 Velká postel, skříň, stolek, zrcadlo... velké okno. Z něj se dokonale vidělo do lesa. Bylo ve výšce stromů, takže chvilkama bylo vidět i do dály za les. Krásný pohled. 

Na stole měla rozmalovaný obrázek. Arisu ... Ten bílý vlk. Mohla ho vidět ve snu a nebo se s ním viděla už někdy předtím. Já jsem osobně na tomto území poprvé, ale bratr dost utíkal z kmene, takže je cokoliv možné. Možná ho zná i jako člověka... Ne to je nemožné. Bratr nikomu tak nevěří. 

Ten pokoj, i když byl plný, neměla zde přesto žádné osobní věci. Pár sešitů do školy jinak několik namalovaných obrázků. Mou zvědavost to ještě víc podnítilo a proto jsem vyrazil zase na chodbu. Nikde nikdo nebyl. Pomalu jsem po schodech sestoupal dolů. V obýváku byla hromada flašek. Ne ledajakých. Alkoholických. Pod schodami střepy. Na stěně skvrna od rozlité whisky. Tohle nebudilo moc dobrý dojem.

Zaslechl jsem nějaký zvuk z jednich zadních dveří. Pokračoval jsem potichu k nim. Byly pootevřené. Škvírou jsem nakoukl dovnitř. Byl tam muž. Stál udýchaně nad bezvládným tělem Ru. Ležela nehybně na zakrvácené madraci. Z úst ji stékal maličký proud krve. Na rukách měla modřiny, jak staré, tak nově se dělající. Ruce měla přidělaná želístky ke stěně. Ten muž jí je konečně sundal. 

,,Promiň mi to Ano... Promiň mi to Meiko. Já to nezvládám. Nedokážu ji vychovávat... Kurva!" Kopnul do ní. Po tvářích mu stekla slza. Zatmělo se mi před očima. Ten muž jí týrá a ona to nikomu neříká. Proto tak zpěchala, protože se bála.

 Najednou jsem měl místo prstů drápy. Srst se mi naježila. Viděl jsem červeně. Už jsem stál jako vlk dole před tím mužem a snažil se chránit Ru. Stál jsem mezi nima a vrčel na něj. Ze začátku na mě vykuleně koukal. Ohlédl se na dveře, ale pak se nenávistně zamračil. 

Přede mnou stál během vteřiny šedý vlk. Už jsem se ho nebál. Viděl jsem ho jako člověka. Mohu mu udělat ze života peklo. Prvně jsme na sebe pouze vrčeli, ale on pak začal útočit. Vybavil se mi můj pošetilý starší bráška, jak ho tenhle chlápek přemohl. Já se mu nemohu postavit, ale nehodlám se vzdát. Musím přece něco udělat. 

Bránil jsem se, jak jen mi to šlo, ale stejně jsem pak skončil na zemi vedle nebohé Ru. Bylo mi jí líto. Nemohu jí pomoct. Z dálky se ozval bráchův štěkot. Co ten tady dělá?

Někdo rozrazil dveře a vlítl dovnitř. Byl to postarší chlápek a hned v jeho závěsu můj pošetilý bráška. ,,Co se to tu kurva stalo?! Jackobe! Okamžitě se uklidni." Neměl jsem náladu se proměnit, ale když jsem uviděl bráškův vyděšený výraz, musel jsem se proměnit. I když se nebál o mě, ale o dívku za mnou.