Ōkemi 1: Doznání

Bratříčku, bratříčku...

Adam

Po škole jsem se chtěl jít projít a uvolnit se trochu od všech tich nových věcí. Proč se všichni chtěj hned kamarádit? Nemusím moc nové věci, pouze pokud jsou k dobrému. 

Šel jsem takhle po lesní cestě, když jsem narazil na jednu skálu. Rozhodl jsem se, že na ní vylezu a kouknu se jak je tento les členěný. To byl vlastně můj zvyk. Vždycky, když jsme se přesunuli jinam, jsem šel prozkoumat jako první členění zdejších lesů. Prostě jsem zajišťoval bezpečí. 

Musím uznat, že jsem byl hned nahoře, neboť tam už byla vyšlapaná malá cestička. Nevěděl jsem, že do zdejšího lesa někdo chodí? Měl jsem za to, že se ho všichni bojí, kvůli zdejší pověsti šedého vlka. Nemilosrdného vlka, který zde žije už hodně let a vždy zničil nebo zabil kohokoliv, kdo mu vadil nebo překážel v cestě. Takový zdejší masový vrah, ale nikdy ho nestihli zachytit. Žádná jeho fotka neexistuje. Je to takový zdejší démon. Přízrak

Já však vím své. Spolužáci tomu nevěří, ale bojí se chodit do lesa, neboť se zde před několika roky ztratilo dítě. Vždy po asi deseti letech zmizí nějaké dítě. Ve skutečnosti se ty děti neztrácí. Sami utíkají od rodičů a následně se o ně stará náš kmen Ōkemi. Kmen Ōkemi toto území vlastnil už dávno, ale před třiceti lety se ho ujal zdejší šedý vlk. 

Ty děti byly zvláštní. Pokaždé se u nich objevila pradávná vlčí krev. Náš kmen věří v kouzlo tohoto lesa. Spíš je to povídačka pro malé děti, ale všichni víme, že je to pravda. Zdejší les kdysy patřil vlkům, pak ale přišla lidská dívka a porodila vlčí dítě. Následně zde žili lidé se schopností zvlčit. Ale nedokázal to každý. Ti kteří se nedokázali ovládat, byli vyhnáni nebo zbaveni moci. Netuším jak se to kdysi dělávalo, ale bylo to prý strašně bolestivé...

Ucítil jsem něčí přítomnost. Otočil jsem se a tam stála ona. Má spolužačka. Anaru Okazaki. Strašně se mi líbily ty její rudý vlasy. Působila divoce a nepoddajně. Už i svým postavením působila sebevědomě. Chtěl bych jí vidět zraněnou, tak jak ji nikdo nezná. Nevím, co přesně mě k ní přitahovalo, ale věděl jsem, že k ní něco citím. Nějaký pouto, ale nevtiskl jsem se do ní, což bylo mé štěstí. 

,,Ahoj Anaru, copak ty tady?" Byl jsem docela překvapený. Vůbec jsem ji tady nečekal. ,,Ahoj Ōkemi, tohle je mé oblíbené místo, tak proto jsem tady." Pomalu ke mně došla a posadila se vedle mě. ,,A mimochodem, neměl bys mi říkat jménem." Co s tím sakra furt má? Mě se její jméno líbí a chápu docela, že nemá ráda Ano. To zní tak hnusně. Hanlivě.

,,Ale jdi ty! Jsi kamarádka a ke všemu se nebojíš zdejších lesů, o bod víc být ti nablízku." Navíc u tebe chci být a chránit tě. Bylo dost roztomilé, jak jí na chviličku zrudly tváře. Měl jsem ten skvělý pocit, že jsem viděl něco, co jiný ne. 

Následně jsem si však uvědomil další přítomnost někoho. Ta jeho vůně mi byla dost povědomá. Okamžitě jsem zbystřil, ale nikoho jsem nezáhlédl. Najednou jsem ucítil pachuť krve a to nenaznačovalo nic dobrého. 

,,Musíš okamžitě odsuď!" Snažil jsem se nezačít histerčit. Já jsem v pohodě, ale nedokážu ji ochránit. Já prostě nemám tolik zkušeností a prostě z tohohle fakticky nemám dobrý pocit. Rychle jsem si stoupnul a chytil jí za ramena. ,,Anaru! Rozumíš mi?! Tady se potuluje nebezpečné zvíře, musíš okamžitě pryč!" Sakra, co s ní je?! Ona se snad vůbec nebojí.

,,Ty se tady bojíš? Ten vlk mi ani jednou neublížil Ōkemi, pokud se ho bojíš, tak zdrhni jako Saaki!" Byla naštvaná, ale já se ji snažím zachránit. A kdo je sakra ten Saaki?! To jako zdrhl a nechal jí tady samotnou s vlkem. Moment, jak vůbec ví, že je to vlk? V tom případě jsme na tom ještě hůř než jsem myslel.

,,Anaru tohle určitě není jako psy, které znáš. Tenhle je opravdu nebezpečný! Je mi jedno, co si myslíš, musíš okamžitě pryč!" Chytil jsem ji za ruku a chtěl se rozeběhnout, ale pak jsem si všiml toho vlka, byl už skoro u nás. Tedy přesně řečeno byl pod skálou. To by jsme se jenom prozradili. 

,,Sakra! Už je pozdě. Skrč se!" Lehli jsme si na zem, tedy spíš jsem ji za sebou strhl a koukal jsem se z okraje skály dolů. Držel jsem jí na zádech. Ten kontakt. Nic neříkala, ale byl jsem si vědom, že by mě nejradši někam odkopla. XD 

A ke všemu jsem ucítil ještě mnohem děsivější přítomnost. Z lesa přiběhl šedý vlk. Má největší můra a zároveň vzor. Přelétl jsem pohledem po tom druhém. Byl celý bílý jako čerstvě napadaný sníh. Otočil se na nás a já spatřil ty známe zelené oči. ,,Arisu..." Zavrčel jsem. 

,,Co jsi říkal?" Sakra! ,,Já? Nic... Hlavně buď potichu." A hlavně se na něj nekoukej. 

Pustili se do sebe. Sakra brácha do čeho ses to zase namočil. I když jsi odešel a popřel náš kmen, pokuď uděláš průser odneseme to úplně všichni. Nevím co měl za problém. Jenom kvůli němu jsem musel všechno opustit! Kdyby ze sebe nedělal takovýho blbce mohl už vézt kmen.

Šedý vlk měl už úplně od začátku navrh, ale bratr ho doháněl. Bylo jasné, že tohle území patří jemu a né mému pošetilému bratříčkovi. Samozřejmě, že to vzdal a odběhl se staženým ocasem. Byl jsem z něj docela zklamaný, ale co nemá se plést do toho na co prostě nemá. 

Byl kousnutý do krku a asi mu tam něco překousl, protože za sebou nechával krvavou cestu. Řekl bych, že poběží za zdejším myslivcem. Je to prý ještě potomek prvních z Ōkemi kmenu na tomto území. Nikdy prý odsaď neodešel a chrání to tady. 

Sledoval jsem, jak mizí mezi stromy, když vtom jsem ucítil, jak se Anaru zvedá. Stále stál dole šedý vlk. Když ho nedal můj bratr, co pak zmůžu já? Okamžitě jsem ji přitlačil zpátky na zem. 

,,Co je?!" Vykřikla i když stále tlumeným hlasem. ,,Ještě ne. Vydrž." Pošeptal jsem a stále sledoval šedého vlka. Bratr mu dost ošklivě pokousal přední  nohy a i na zádech měl nějaké rány, ale i přesto byl stále plný sil. Plně ovládal vše, co měl. Bude to vlk určitě z velmi silného a slavného rodu, ale sakra z jakého. Rozhlížel se a řekl bych, že se na mě i podíval. Rozhodně zavrčel a nezněl zrovna mile. Určitě ze mě cítil psa, tedy vlka. V jeho očích se odrážela nenávist a pohrdání. Jasná nadřazenost. Zamířil po cestě, která vedla úplně na druhou stranu oproti kam běžel můj pošetilý bratříček. Ta cesta mířila k městu. 

,,Tak to bylo o fous." Oddychl jsem si. Když jsem necítil už jeho přítomnost, posadil jsem se a natočil k Anaru. ,,A co přesně?" Zeptala se stále s umřeným pohledem do lesa. ,,To není tvoje věc Anaru." Za tohle bratr opravdu zaplatí. Takhle ztrapnit náš kmen. 

,,Neříkej mi jménem! Kolikrát ti to mám říkat?" S touhle větou jsem přestal přemýšlet nad svým pošetilým bratříčkem a všímal si pouze její přítomnosti. ,,Tak tedy dobře Ru." Rozesmál jsem se. Nejen, že mě asi zase seřve, ale jak dělá naštvanou je opravdu děsně roztomilý. 

,,Hele, řekla jsem ti..." Začala, ale já věděl, co chce říct. ,,Abych ti neříkal jménem, ale já tě teď oslovil skratkou tvého jména." Musel jsem se usmát, prostě teď mi na to nebude moct nic říct. XP

,,A ty mi neříkej příjmením jo? Říkej mi normálně Adame." Chtěl bych, aby ho vyslovila. Z jejich úst bude znít krásně. Šlo poznat, že znervóznila, tak se tedy koukla na hodinky. Najednou se ji vytratila barva z obličeje a vypadala vyděšeně. Takhle nevypadala ani v přítomnosti tich dvou vlků. 

,,Ježiš, koukni kolik už je hodin! Musím jít domů." Neříkala to dvakrát nejšťastněji. Spíš jako kdyby se bála, chtěl jsem říct, že ji doprovodím, ale ona se rychle zvedla a začala utíkat. Byl jsem docela zklamaný, ale asi má své důvody tak rychle odejít. Když vtom se najednou zastavila a otočila. 

,,Děkuji ti za dnešek, že jsi tu byl se mnou...Adame." Stoprocentně jsem zrudl. Ona se odvrátila a tentokrát opravdu odeběhla. Koukal jsem se na ní jak běží dóle pod skálou. Její tváře byly rudé a mé přímo hořely. Opravdu vyslovila mé jméno. Z jejích úst znělo opravdu jak ta nejsladší věc na světě. Byl jsem očarovaný a stále nechápal přesně čím. 

Předtím bych šel asi hledat bratra, ale teď na něj kašlu. Ať si dělá, co chce, já jdu zjistit nějaké informace o Ru.