Ōkemi 1: Doznání

Vzpomínka

Ahojte! Také jste jako malí, nesnášeli hádky vašich rodičů? Já je přímo nenáviděla. Vždycky když se mamka a táta začali hádat, skončilo to tak, že on uhodil mamku a ta po něm něco hodila. Následně běžela do pokoje plakat.

Když mi bylo pět, hádali se kvůli penězům, protože táta byl alkoholik (v té době ještě pil docela málo) a kuřák, takže všechny vydělané peníze utratil za to. V ten den mi dala mamka narámek s přívěškem ve tvaru pírka. A moc se mi omlouvala, že mi nemohla dát to, co jsem si přála.

,,Pořád jenom utrácíš za cigarety a chlast! Sakra můžeš koupit i něco tý holce! Vždyť je to tvoje dcera!" slyšela jsem mamky hlas z kuchyně, když se otec vrátil domů. ,,Tohle na mě nevytahuj!" vykřikl a byl slyšet zvuk, který nasvědčoval tomu, že rozbil něco skleněného. ,,Já ji nechtěl! Říkal jsem ti, abys šla na potrat! Nesváděj to teď na mě!" otevřel dveře a vešel ke mně do obýváku. Upřeně na mě hleděl, pak si odfrkl a posadil se naproti mě.

,,Kolik ti je?" tázal se. ,,Peť," odpověděla jsem slabým hlasem. Zamračil se, koukl ke dveřím, kde právě stála mamka a tajemně se ušklíbl. ,,Je celá po tobě. Má stejnej hnusnej výraz jako ty," mamka tam pouze stála a nic neříkala. Byla na to zvyklá, ale já ne. Nesnáším ho za to! Nesmí urážet maminku, která se tak o mně stará.

Prudce jsem se postavila, tedy spíš jsem seskočila z křesla, ve kterém jsem do té doby seděla. ,,Nesmíš urážet maminku!" vykřikla jsem. Oba se na mě vykuleně koukali. ,,Anaru... To je v pořádku. Nic se neděje. On to tatínek myslí ze srandy," pokusila se o úsměv, ale... vůbec to nevypadalo jako úsměv. ,,Tatínek to nemyslí ze srandy!" zatřásla jsem hlavičkou a měla v očích slzičky. ,,A když tě on bije, tak je to taky ze srandy?!" nechtěla jsem být s nima. Mám ráda svoji maminku, ale měla by říkat to, co je pravda.

Rozeběhla jsem se pryč, ale on mě chytil za svetr. Dal mi facku. Z leku jsem spadla na zadek a bouchla se hlavou o zem. Strašně to bolelo. Mamka ke mně přiběhla, ale on ji odstrčil stranou. Vzal mě za vlasy a vytáhl na nohy. ,,Nech ji bejt! Nešahej na ni!" mamka plakala. Strašně mě to bolelo. Vždy když se otec hodně naštve, tak ho nic nedokáže zkrotit. Jako kdyby se proměnil ve vlka, který loví bezmocnou srnku.

,,Přidělává jenom problémy! Nechci ji! A nikdy chtít nebudu! Ona vzala to, co jsem na tobě miloval..." povolil stisk, takže jsem konečně normálně stála. Už jsem nemohla. Vytrhla jsem se mu a utíkala pryč. Popadla jsem svoji mikinku a vyběhla ven z domu. Za mnou se ozývalo maminčino volání, ale vsadím se, že ji tam otec zadržel.

Všude kolem mně byl sníh. Botičky jsem měla celé mokré, mikinku promočenou od padajících vloček. Utíkala jsem na místo, které jsem milovala. Uprostřed temného lesa, který je kousek od našeho domu, se nachází pláň, kde se pasou srnky. Chodívám se tam schovávat pod strom. Normálně cesta trvá docela dlouho, ale teď jsem tam byla za pár minut.

Posadila jsem se pod strom do trávy, kde nebyl sníh. Do kmenu jsem si tam nanosila pár věcí, které by se mohli v případě útěku hodit. Zabalila jsem se do deky, kterou jsem tam měla a koukala na krásnou pláň. Nikdo sem nechodí, protože se bojí chodit do lesa. Lidé věří všem různým povídačkám. Mě ten les prostě přitahoval, a když jsem zjistila, že nebezpečí nehrozí, tak jsem se tam chodila schovávat. U nás bylo zvykem, že vždycky někdo zmizel na dva na tři dny. Tohle je poprvý, co jsem to udělala já.

Z přemýšlení mě vyrušilo zapraskání větviček. Na pláň přiběhlo pár srnek s mláďaty. Nikdy jsem je neviděla takhle zblízka. Většinou jsem je vystopovala a sledovala z dálky. Mladá laň si mě všimla. Bála jsem se, že utečou, ale nic neudělala. Stála tam a koukala na mě. Poté se mi poklonila hlavou. Říkala jsem si, že mě zdraví, tak jsem taky pokývala hlavou. Rozešla se ke mně. Strašně jsem si na ni chtěla sáhnout.

Ozvalo se další zakřupání. Prudce se všechny srny otočily k místu odkuď zakřupání vyšlo a následně odběhly na druhou stranu do lesa. Já tam stále ochromená stála a koukala se na to místo, kam se koukaly předtím ony. Nic jsem neviděla. Bylo to zvláštní. Něco mi říkalo, že se tam musím koukat, abych viděla, co se tam objeví, ale netušila jsem, že můj největší strach, mé noční můry, to čeho jsem se nejvíc bála, se tam opravdu objeví.

Vlk

Nemohla jsem se pohnout. Tělo zachvátil strach. Ale i přes to všechno ten vlk nevypadal vůbec děsivě. V mých snech vystupoval úplně jinak, jako bestie. Ale tenhle... byl překrásný.

Jeho barva nešla určit. Měl bílou srst barvy jako čerstvě napadaný sníh, šedivou jako pevné silné skály rozléhající se někde v tomto lese, hnědou různých odstínů jako popadané listí na podzim pod stromy a černou jako temná půda po které kráčím, když jdu sem. Jeho srst byla jen od pohledu jemná a posypaná padajícími vločkami.

Rozhlédl se po pláni a zastavil se pohledem na mně. Pocit úžasu, který se před vteřinou dostavil se náhle zase změnil ve strach, který mě celou ovládl. Začala jsem se nekontrolovaně třást a následně jsem spadla do sněhu a usla jsem.

Byla jsem v teple, ale zároveň na čerstvém vzduchu. Konečně jsem byla schopna otevřím oči. Ležela jsem na tom jemném kožíšku, kterého jsem se tak chtěla dotknout. Jemně jsem po té krásné kůži přejela malou ručičkou. Pomalu jsem se natočila tak, až jsem se spojila s krásně šedýma očima. Měli lehký nádech modré. Její pohled mě jaksi uklidnil. Nevím proč, ale měla jsem teď spíš pocit, že je to holka než kluk. Posadila jsem se a ona vstala. Hlavou udělala pohyb dolů a zase nahorů. Ten pohyb udělala, tak elegantně a krásně, byla jsem očarovaná tím tvorem.

Popošla ke mně a olízla mi tvář. Trošku jsem se zahyhňala. ,,Promiň," hlas. Otočila jsem se, abych spatřila osobu, která to řekla, ale nikde nikdo nebyl. Otočila jsem se zpátky k vlčici, ale její výraz, její oči byly až příliš plné smutku a utrpení. Popošla zase ke mně a jemně se zakousla do mé mikiny. Nějakým způsobem mi naznačila, abych si na ni sedla a já to udělala. Následně se rozeběhla. Měla jsem pocit jako kdybych cestovala časem. Bylo to kouzelné.

Když zpomalila a zastavila se, uvědomila jsem si, že stojíme nakraji lesa a támhle, že stojí náš dům. Opatrně jsem z ní slezla a ještě ji podrbala za ouškem. ,,Děkuji, ale uvidíme se ještě někdy?" vyslovila jsem. ,,Jmenuji se Fu," její pohled, to musela říct ona. Vykulila jsem na ni oči. Pokývla zase hlavou a zmizela v lese.

•••••