Ztracený přítel

Procitnutí do světla

„Bucky?" oslovil jemně bezduchou osobu na lůžku Kapitán a zatřásl mu opatrně ramenem. Do obličeje mu neviděl. Pacientova tvář netečně sledovala uklidňující modř nemocničního pokoje na druhé straně, než na které seděla jeho návštěva. Beze změny výrazu se jen lehce bezvládně sesunul do pokrouceného lehu. Kapitán mrkáním zahnal slzy, které se mu pokusily uniknout vnitřními koutky očí, odložil lžíci zpět do misky se zeleninovo-masovým pyré a chytil vyzáblé tělo svého starého přítele v podpaží. Vyděsila ho nízká váha a poddajnost živé hmoty bez odporu, ale nedal na sobě nic znát. S lehkostí jej vysunul do sedu a opřel zády o načechrané polštáře. Tělo pod ním hlasitě funivě oddechlo. Kapitán v duchu zadoufal, že ne bolestí. Urovnal Buckymu peřinu a po chvilce váhání otočil jeho tvář směrem k sobě. Podíval se do naprosto prázdných šedých očí, které sledovaly nic nad jeho hlavou. Kapitán sklopil oči a chopil se s opět lžíce.

„No tak kamaráde. Spolupracuj." Zamumlal prosebně a opatrně přiblížil plnou lžíci směrem ke křečovitě sevřeným ústům. Bez reakce. Zkusil mu lžíci opřít o dolní ret, trochu husté tekutiny se svezlo po lžíci a skanulo Buckymu na zarostlou bradu. Kapitán hlasitě vzdechl a utřel Buckyho neholené strniště přiloženým kapesníkem. Trochu neopatrně odsunul pojízdný stolek s polévkou, až vyšplíchla přes okraje plechové misky. Steve složil hlavu do dlaní a promnul si unavené oči. Jako na zavolanou vstoupil do pokoje Bruce. Kapitán se na něj podíval skrz prsty.

„Už můžu?" položil prostou otázku a ukázal na netečného Barnese.

Steve přikývl a odsunul se stranou, aby nepřekážel. Bruce Buckyho napojil na umělou výživu. Kapitán smutně sledoval jeho zkušené pohyby. „Mohl bys mě to naučit Bruci. Ať se s tím furt neotravuješ."

Bruce pokrčil rameny a pokračoval v práci. „Vždyť to mám jen pár pater." zamumlal zamyšleně s pohledem na křivky na monitorech.

Kapitán přikývl a zadíval se na svého přítele na posteli. „Zítra to zase zkusím."

Bruce na nepatrný okamžik ustal v aktualizaci dat z Buckyho přístrojů. Steve viděl, že si skousnul dolní ret. „Víš Steve. Měl by sis dát pohov. On ti Bucky nikam neuteče. Jdi domů, vyspi se, zajdi někam na skleničku, užívej si volný čas. Tohle tě za chvíli zničí."

Steve se zamračil na znamení nesouhlasu. „Proč nereauje Bruci? Říkal jsi, že fyzicky je v pořádku."

Bruce se zašklebil nad svojí předchozí diagnózou. Z kapsy pláště vytáhl malou baterku a zasvítil jí pacientovi do očí. „Reaguje normálně. Jeho fyzické parametry jsou normální. Tep je normální, tlak je normální, hladiny v krvi jsou normální. Mozková aktivita je utlumená, ale reaguje normálně taky. Kdyby ses mě na stejnou otázku zeptal u kohokoliv jinýho, kdo posledních sedmdesát let nestrávil na drogách, střídavě u ledu a vymýváním mozku, řekl bych, že prostě jen nechce. U Buckyho ale těžko hodnotit Steve." pokrčil omluvně rameny Banner a úkosem pohlédl na Buckyho připoutané ruce.

Steve to zaregistroval a podezřívavě přivřel víčka. Věděl, co si myslí ostatní členove týmu.

„Myslíš si, že to jen hraje?" zeptal se Steve přímo.

Banner chvíli váhal s odpovědí, ale pak pokrčil rameny. „Nevěřím mu, jestli se ptáš na tohle, Steve. Něvěřím, že někdo, kdo byl sedmdesát let pod vlivem Hydry v sobě mohl zachovat i něco jiného než vraždící monstrum."

Rogers byl rád za vědcovu upřímnost. „Přesto si stál při mně, když jsme hlasovali o jeho osudu." podotkl trochu dojatě.

Bruce se opět zadíval na pouta, která citlivě ale pevně svírala pacientovy ruce.