Takže přichází moje Vánoční věc :) <3 Nemůžu uvěřit, že už je prosinec!! :D Doufám, že v tom nejsem sama! :D
Tohle bude spíš kratší příběh, počítám, že na Vánoce ode mě dostanete pod stromeček konec :D Ale doufám, že to, co mu bude předcházet, se vám bude líbit :)
Když se na to zpětně podívám, je mi trapně, že první věc, které jsem si na ní všiml, byly její vlasy. Nejdřív jsem se vážně lekl. " Proboha, ta holka má snad kratší vlasy než já!"
A možná jsem blbec, ale druhá věc, kterou jsem zaregistroval, taky nestojí za vychloubání se. Nákupní taška s potiskem dinosaurů, co držela v ruce, si podržela mou pozornost dobrých deset vteřin. Až mi jednou bude osmdesát, budu starý a seschlý jako švestka a budu žít v moderní civilizaci, která lidem umožní cestování časem, vrátím se do té doby, abych si nafackoval. Sám jsem se totiž připravil o dvacet sekund kochání se krásou Molly Anne Abbotové.
Vagon nadzemky, ve kterém jsme oba stáli, kodrcal po kolejích a ona se třásla jako by bylo minus dvacet. (Ne, že by bylo venku teplo.) Vypadala jako malá holka, kterou rodiče poslali nakoupit do supermarketu, kvůli slevě 5+1 mléko zdarma. Když jsem se jí konečně podíval do obličeje, něco hodně hluboko ve mně se pohnulo. Vybavilo se mi vyobrazení čínského draka, jak se mi kroutí v žaludku. Abyste rozuměli, nevěřím na lásku na první pohled, jenomže ona nebyla jen krásná, ale přímo nádherná. Tehdy jsem ještě neznal její jméno, ale i kdyby ano, stejně bych se k němu nijak neupínal.
Ve školce i na základce jsme měli rovnou stovku holek, jménem Molly. Všechny mi tehdy připadali okem kluka stejné. Dlouhé hnědé vlasy, šaty pod kolena a rovnátka. Ani jedna holka, která se mi kdy líbila, se nejmenovala Molly. Tahle byla první. Stála dost blízko na to, abych viděl její drobné hladké prsty s černě nalakovanými nehty, obemknuté kolem namrzlé tyče. Kývala se ze strany na stranu a ve tváři měla nepřítomný výraz. Oči upírala někam dolů k podlaze, jakoby skrz ni viděla silnici a auta pod námi. Tmavé vlasy měla zastrčené za uši, jejichž špičky byly úplně červené. Nemohl jsem si pomoct a civěl na její vyboulené líce, jak jsou ze zimy venku rudé. Prosinec se vplížil tak potichu, že jsem si až teď plně uvědomil ten chlad za okny.
Když se na mě podívala, bylo to, jako by mi vypálila díru do hlavy a vyplombovala ji sama sebou. Další zatřesení mě posadilo na zem. Ale ona se nesmála, ani nešklebila, ale prostě se na mě jen dál dívala, teď navíc z trochu jiného úhlu. Řidič přibrzdil, načež s ní to cuklo tak, že se musela přidržet i rukou ve které držela tašku a přestala si mě prohlížet. Já ji ale ne. Pomalu jsem se zvedl. Byl jsem celý od blátivé břečky, která pokrývala podlahu. Chtěl jsem se trochu oprášit, a když jsem znovu vzhlédl k ní, už tam nebyla. Vypařila se.
Když se vlak znovu rozjel, uviděl jsem ji, jak schází po schodech dolů z nástupiště.
To bylo poprvé, co mi Molly Anne Abbotová proklouzla mezi prsty. A rozhodně ne naposled.
