Byl jsem v háji.
Byl jsem v háji už ve chvíli, kdy jsem tam vkročil, ale teď, po 20 minutách pekla, jsem začal pomýšlet na sebevraždu.
Matka mě pozvala na jedno z "předvánočních" setkání. Snažil jsem se z toho vyvlíknout, a tak jsem jí řekl o pekárně. Byla z toho nadšená, ale stejně mi to neprošlo, protože hned vzápětí prohlásila, že si tam klidně zajde a na ten jeden den mě omluví.
Představil jsem si, jak mluví s Molly. Jak jí vykládá, že se její nejmladší mazánek, benjamínek rodiny, konečně osamostatnil. Možná by vytáhla i nějakou historku z mého dětství, ve které by mě vylíčila jako poseru. To jsem nemohl dopustit.
Okamžitě jsem ji začal uklidňovat, že si to zařídim. Teď jsem jenom doufal, že tam nešla. S Molly jsme nemluvili celý týden. Jenom jsme tam spolu potichu pracovali a já počítal, kolikrát si při obsluze zákazníků luskne. Luskala pořád, jakoby si snažila vzpomenout, co vlastně chtěla udělat.
Takže jsem v neděli dopoledne vyrazil k rodičům v naději, že všechno bude normální. To jsem se ale pletl.
Nejen, že mi hned ve dveřích natáhla nějaký tlustý, vlněný svetr, ale dokonce mě donutila přede všemi prohlásit, že ho 'zbožňuju'. Obývák byl plný lidí, které bych měl znát, ale já se v té záplavě tetiček a strýců nikdy neorientoval. Snažil jsem se tvářit, jakože je všechno v pohodě, že přesně vím, kdo je ten člověk, co mě oslovuje Špunte. Ale asi se mi to moc nevedlo.
Když jsem se konečně dostal ze spárů své babičky, kterou jsem tady snad jako jedinou opravdu znal, připadal jsem si jako rocková hvězda po vyprodaném koncertě. Postavil jsem se do rohu pokoje. Bylo mi hrozné horko, ale neopovážil jsem se sundat si ten svetr. Místo toho jsem do sebe lil jednu skleničku citronády za druhou.
"Vedro, co?" ozvalo se vedle mě. Otočil jsem se za hlasem, ale musel jsem se podívat níž, abych osobu viděl. Byla drobné postavy s krátkými vlasy. S dětskými kulatými rty a velkýma očima. Málem jsem upustil svoji limonádu.
"Co tu děláš?" vyhrkl jsem až mi z toho zaskočilo. Znovu jsem se napil, ale docílil jsem jedině toho, že jsem se ještě víc rozkašlal. Molly mě několikrát rázně praštila do zad.
"Tvoje máma mě pozvala."
Vyhledal jsem svojí máku v davu a ošklivě se na ni zamračil. Nedávala se na mě, ale stejně jsem si představoval, jak jí propaluji očima.
"Jasně," přikývl jsem. "Moje máma. To je celá ona."
Molly se usmála a začala si pohrávat s cípem modrého cardiganu, který měla na sobě. "Takže," promluvila po chvilce ticha, "tohle jsou všechno tvoji příbuzní?"
"Abych byl upřímný, vůbec nevím, kdo většina z nich je." Zastrčil jsem si ruce do kapes, ale hned je zase vytáhl a upravil si límec svetru. Molly se zasmála a rozhlédla se kolem. Na chvilku jsem si dovolil si ji prohlížet, ale když se obrátila zpátky ke mně, zabodl jsem oči do drobného poháru na krbové římse.
"To musí být bezva mít takhle velkou rodinu," povzdechla si. "Máš nějaké sourozence?"
"Bratra a sestru. Oba jsou starší."
"Vycházíte spolu dobře?"
"Jestli bereš lámání kostí jako důkaz lásky, tak jo."
Nejdřív strnula a vykulila oči. Přestala si prohlížet všechny lidi kolem a podívala se na mě. "Lámání rukou?" Civěla na mě. Asi se snažila zjistit jestli si dělám legraci. Pak se rozesmála. "Oni tobě?"
"Sestra mně."
"Sestra ti zlomila ruku?"
"Dvakrát."
Bylo fajn s ní mluvit. Líbilo se mi, že mě poslouchá. Nemusel jsem se bát, že budu vyprávět něco, co už slyšel, protože mě prostě neznala. Neznala moje historky ze školy, základky, střední. Nevěděla, jaký jsem byl ňouma, ani jak špatný jsem byl v čemkoliv, na co jsem sáhl, takže jsem se nemusel cítit špatně.
Povídali jsme si dlouho, až jsem si všiml, že se hosté začínají rozcházet. Nakonec jsme tam zůstali sami. To bylo poprvé, kdy jsem byl mamce vděčný, za tu její vlezlou ochotu obětovat vlastního syna pro pohodlí ostatních. Zabalila zbylé jídlo do několika plastových krabiček a řekla mi, ať se postarám, aby se Molly dostala v pořádku domů.
O to sem se s radostí postaral.
______________________________________________
"Oblíbený spisovatel?"
"Tvoje máma," rozhihňala se a zatočila se kolem pouliční lampy. Venku už byla úplná tma, ale i přes to kolem nás chodilo dost lidí.
"Haha, moc vtipný."
"Já moc nečtu, nemám na to čas."
"Jasně. Kolik hodin denně strávíš v tý pekárně?"
"Hodně. Trevor by byl nejradši, kdybych tam i spala."
"A Trevor je majitel, nebo jenom velkej boss?"
"On by možná chtěl být velkej boss, ale je akorát tak bačkora. Všichni z ně mají srandu."
"A kdo to tam teda vlastní?"
"Tvoje máma."
"Tohle budu ignorovat."
Zatáhl jsem ji za rukáv, abych ji dostal z těsné blízkosti silnice. Po několika krocích, kdy kolem mě rozpustile poskakovala, jsem ji popadl za ramena a pošoupl úplně na druhou stranu chodníku.
"To jsem nevěděl, že umíš být tak veselá."
Vzhlédla mým směrem, ale místo na mě se podívala na balkóny nazdobené vánočními světýlky. "Jasně, že to umím."
"V tom případě bys to mohla dělat častěji."
Na to mi neodpověděla. Místo toho přestala poskakovat, takže udělala přesný opak toho, co jsem po ní chtěl. Strčil jsem do ní ramenem, kvůli čemuž narazila do postaršího pána. Následovala záplava omluv, při které jsem se musel držet, abych se nerozesmál.
Za celých 14 dní, co jsem ji znal, jsem si stačil všimnou spousty věcí. Po dnešku jsem o ní i věděl mnohem víc věcí. A právě teď to byl holý fakt, že Molly je z té sorty lidí, která se vám tisíckrát omluví, i když jí vy šlápnete na nohu.
Než jsme se konečně dali znovu do pohybu, mohlo uběhnout tak pět minut.
"Jsi blbec," prohlásila a praštila mě pěstí do ramene. "Mohla jsem mu ublížit. Kdo si myslíš, že jsi."
"Tvoje máma."
