Dveře do mého pokoje byly otevřené. Skrz byt se hnal chladný průvan. Vešel jsem dovnitř a rozhlédl se po místnosti.
Šuplíky skříně byly všechny kompletně vytažené a rozhrabané. Jeden, ten dolní, byl dokonce celý vytažený a položený na podlaze u okna.
Okno! Bylo dokořán. Záclony se kolem něj divoce vlnily. Přiskočil jsem k němu a vystrčil hlavu do mrazivého počasí. Hlavou mi běželo asi milion otázek. Bál jsem se, co se jí stalo, myslel jsem na nejhorší možné scénáře, co se tu mohli odehrát. Nenapadlo mě, že to bude tak obyčejné a zřejmé, jak jsem se měl za moment přesvědčit.
Zahlédl jsem ji, jak seskakuje s požárního schodiště na ulici a utíká přes ulici pryč. Nepoznal bych ji ale, kdybych si nevšiml tmavě modrého, promočeného kabátu v její ruce. Byla totiž oblečená do šedivé péřovky. Úplně stejné, jakou jsem nosil, když mi bylo 14 a do teď ležela na dně dolního šuplíku. Do teď...
Položil jsem ruce na parapet a už se chtěl vyhoupnout přes jeho okraj, ale pak jsem si uvědomil tu výšku.
Když mi bylo tak 11, jeli jsme se školou na výlet do skalního města. To je něco jako synonymum pro hodně vysoký šutry, mezi kterými se dá akorát tak chodit, strkat spolužáky mimo stezku a házet po nich šišky. S mým kamarádem jsme se v jednu chvíli ztratili a dostali se na kraj srázu, dost blízko jednomu z vrcholků. A mně, malýmu usmrkanýmu spratkovi, prostě nepřišlo nic jako tak dobrý nápad, než skočit na něj. A vážně jsem se tam dostal. Ale zpátky už ne. Teda do té doby než pro mě přijeli hasiči.
Čekat tam 2 hodiny bylo dokonalé ponaučení.
Takže jsem se teď schoval zpátky do pokoje a zavřel okno. Trvalo mi ještě několik vteřin, než jsem si uvědomil, co se stalo.
Využila mě. Prostě si vzala oblečení a odešla. Měl jsem to vědět.
Po další hodině prohledávání věcí, kdy jsem si musel všechno probrat v hlavě, jsem konečně došel k názoru. Jsem idiot. Ne nadarmo mě maminka učila, abych si nezval do bytu cizí lidi. Neukradla sice žádnou hotovost, ale vzala mi nějaké oblečení a dvě 10 dolarové stravenky, které ležely na stole. To není úplně nic. Navíc mě uvnitř pořád hlodal fakt, že jsem se nechal oklamat hezkou holkou. Tohle mě pro změnu učil můj bratr, když mu bylo 10 a mě 7. Holky jsou fuj.
A teď jsem tam seděl a přemítal o ní, když jsem si najednou všiml něčeho, co moje rozhodně nebylo, a přesto to bylo u mě v pokoji. Červený pletený náramek, který jsem už jednou viděl. Ležel na komodě. Zvedl jsem se z postele a došel k němu. Na zaprášeném bílém kusu nábytku byla vedle něj napsána dvě slova. Dvě slova, co mě donutila usmát se a zapomenout na to, jak jsem se na ni ještě před chvilku zlobil.
do zástavy
...
Večer se mi šlo jen těžko spát, zato ráno jsem doslova vyskočil z postele a upaloval do pekárny. Byla sobota. Sluníčko trochu povylezlo, ale pořád byla venku ohromná zima, div, že mi uši nepřimrzly k hlavě.
Došel jsem na místo a na chvilku se zarazil. Jak se k ní mám chovat? Nevěděl jsem, jestli na ní mám být naštvaný, ale v momentě, kdy jsem v kapse stiskl provázky smotané do sebe, uvědomil jsem si, že to nepůjde.
Vešel jsem proto dovnitř a pokusil se dělat, jako že nic. Na její rozpačitý výraz, který se jí rozhostil po tváři, jakmile mě zpoza kasy uviděla, jsem odpověděl pouhým ahoj, načež pak když jsem procházel kolem ní, neodpustil jsem si zahvízdání.
Za moment prošla Molly ke mně do zadní části prodejny a postavila se mezi futra.
"Hele, to co se stalo včera, já-" Otočil jsem se na ni a sledoval, jak bojuje se slovy. Bylo mi jí v tu chvíli docela líto, ale maličká část mě jí chtěla trochu podusit.
Nakonec jsem se na ní ale otočil a pokrčil rameny. "Stalo se."
"Já ti to všechno vrátím." vyhrkla.
"Jasně," odfrkl jsem si. Uvědomil jsem si, že jsem přece jenom naštvaný.
"Myslím to vážně."
"A tomu mám věřit." Vzal jsem ze stolu vedle mě krabici a odnesl ji do skladu. Celou dobu šla za mnou. Popadl jsem pytel s moukou a chtěl ho odnést na pul, když v tom se dveře do skladu zabouchly.
Přiskočil jsem k nim a zabušil do nich. "Okamžitě mi otevři," zakřičel jsem a doufal, že to bude přes masivní dřevo slyšet.
"Můj táta se každý pátek opije," ozvalo. Cítil jsem jak se z druhé strany přitiskla na dveře. Skoro jsem slyšel i její dech. "Když se vrátí domů, uvařím mu večeři a připravím další pivo," pokračovala, zatímco já jsem pomalu přestával mlátit všude kolem sebe a začínal jsem víc poslouchat. "Často mě bije," řekla o poznání tišeji.
Zavřel jsem oči, těžce polknul. Dveře se pomalu otevřely a Molly vešla. Měla uplakané oči. Cítil jsme se kvůli tomu hrozně. Pomalu je za sebou zase zavřela, aby se o ně mohla opřít. Pak pokračovala: "Taky mě zamyká v pokoji a nenechá mě vyjít celou noc."
Posadila se na podlahu. Ostražitě jsem si ji prohlédl, ale nakonec jsem se uvelebil vedle ní. Vypadala, jakoby se měla každou chvilku rozplakat. Pocítil jsem silné nutkání obejmout ji okolo ramen, ale neudělal jsem to.
"Nech mě hádat," zašeptal jsem po chvíli. "měl bych přinést něco k jídlu, protože mi to tu hodláš demonstrovat. Na kolik hodin mám nařídit budíčka?"
