Musím uznat, že tak rychle se mi pod kůži ještě žádná nedostala.
Nemám sklony chovat se jako zamilovaná puberťačka. Po škole chodím v polospánku, žaludek se mi svírá, jako by ho zevnitř někdo drtil v pěsti. Člověk nikdy nepochopí věci jako fyzika a tlak, dokud se mu orgány samovolně nepokusí stlačit do o tři čísla menší velikosti.
Smutná pravda byla, že s každou další minutou, co jsem ji nosil v hlavě, zabírala víc a víc místa i času. Nemohl jsem jí vyčítat, že se mi od našeho setkání rapidně zhoršily známky. A stejně tak nemohla ani za to, že pracovala zrovna v pekárně tak 3 bloky od našeho bytu. Chtěl jsem to přejít. Zapomenout na ni, ale stejně to nakonec skončilo tak, že jsem následujících několik dní chodil do školy o půl hodiny dřív, abych mohl jít kolem, když zrovna otevře krám.
Zjistit si její jméno nakonec nebylo tak těžké, jak jsem si myslel. Prostě stačilo počkat, až zákazník, kterého obsloužila, vyjde ven a do nejbližšího koše vyhodí účtenku. Molly Anne Abbotová. Naštěstí jsem nezačal psát varianty našich jmen dohromady. Do téhle fáze jsem dospět nestihl.
Pátý den jsem jako obvykle čekal, až otevře krám. Bylo už pozdě. Věděl jsem, že jestli hned nevyrazím do školy, přijdu pozdě, ale nemohl jsem si nechat ujít svojí denní dávku stalkování. A ona pořád nešla a já začal mít strach, že je nemocná, nebo že dala výpověď a já už jí nikdy neuvidím.
A potom mi někdo zaklepal zezadu na rameno. Otočil jsem se. Člověk by se nikdy neměl otáčet, když mu někdo klepe na rameno. Když vás chce někdo na ulici oslovit, může na vás zavolat, promluvit na vás. To mi mělo dojít už dřív. Ve chvíli, kdy jsem obrátil hlavu, abych se podíval za sebe, přilétla mi do obličeje taková rána, až jsem se zapotácel.
Bylo to, jako by mi někdo přimáčkl hlavu na fritovací mřížku. Cítil jsem, jak mi celý obličej pulzuje bolestí a hned na to kovovou pachuť na horním rtu. A v nose. Mohla to být iluze, ale viděl jsem ji. Rysy v obličeji měla všechny jakoby zvětšené. Oči vykulené, rty pootevřené. Prohlížela si mě a já si všiml, že má v rukou napřaženou basebalovou pálku, obalenou tenkou vrstvou molitanu.
Posadil jsem se na zem. Proč vždycky, když se potkáme, musím sedět na zemi? A ona se na mě zase dívala ze shora. Něco říkala, ale nerozuměl jsem co, všechno se mi motalo. Připadal jsem si jako na jedné z těch pouťových atrakcí, co tě vyvezou vysoko do vzduchu a při tom se s tebou točí.
Pak se výraz v její tváři změnil. Nejdřív přimhouřila oči, spojila rty. Položila pálku na zem a podala mi ruku. Působila teď doslova zděšeně. Pomohla mi postavit se na nohy a odvedla mě dovnitř pekárny. Hlava se mi pomalu přestávala motat, ale začalo mi být pro změnu na zvracení.
„Pane bože!" bylo první, co jsem po té minutě a půl tichého hučení uslyšel. Fráze pane bože se je něco jako mrkev u mé mámy v kuchyni. Dá se podávat na sto způsobů a člověk jí cpe do všeho.
Její tón hlasu se ale nepodobal ničemu, co jsem kdy slyšel. Bylo to čiré zoufalství zabalené do hysterie. Ruce se jí klepaly, stejně tak jako dolní ret, který jí až směšně poskakoval nahoru a dolu.
Odkudsi vytáhla mokrý kus hadru a začala mi s ním bušit do obličeje. Tak mi to alespoň připadalo. Musela mi tam udělat aspoň dvacet modřin, než se mi jí podařilo zastavit. Vytrhl jsem jí žíňku z ruky a přitiskl si ji k nosu.
„Au," odfrkl jsem si a odplivl si do odpadkového koše, který stál vedle mě. „Co to mělo znamenat?"
„To mi řekni ty! Já nejsem ten, kdo se tu toulá už týden!"
Chtěl jsem namítnout, že to je jenom 5 dní, ale nepřišlo mi to jako úplně dobrý nápad. Prohlédl jsem si její výhružný postoj, do kterého přešla, hned jak se ukázalo, že už nejsem v ohrožení života.
„Já se tu netoulám," zamumlal jsem nakonec. „Chodím tudy do školy."
„Takže jsi z tý dívčí církevní? Protože to je jediná škola, ke který se dá z tohohle zapadákova jít."
Připadal jsem si, jakoby mě načapali na třešních. Nebyl jsem si vůbec jistý, jestli je fyzicky možné, aby se kluk červenal. Nervózně jsem se zasmál a poškrábal se na zátylku.
„Ne, tam nechodím," zamumlal jsem nakonec. Molly se zavrtěla a přenesla váhu na opačnou nohu. Ruce měla teď založené na hrudi, jenomže vůbec nepůsobila děsivě. Spíš jako hodně naštvané sedmileté dítě.
Podíval jsem se na žíňku. Byla od krve. Mojí krve. Bylo mi z toho zle. Vzápětí mi ji vyškubla z ruky a šla ji namočit do nedalekého umyvadla. Když se vrátila, doslova ji po mně hodila. Syknul jsem.
„Jak ti je?" zeptala se po několika desítkách vteřin ticha, kdy jsem si pokládal hadr střídavě na nos a pod oko. V zrcadle na opačné stěně jsem i z té dálky viděl, jak mi tam začíná modrat pokožka. Psychicky jsem se připravil na miliony otázek, které na mě matka vypálí, až mě uvidí.
„Cítím se jako ugrilovaný maso."
„To musí být zajímavý," pronesla bez špetky ironie v hlase a znovu šla namočit můj obklad.
„Chceš si to vyzkoušet?" Otočila se na mě a zašklebila se. Popravdě to byl asi první úsměv, který jsem na ní viděl. „Kam jsi schovala tu pálku?"
Zasmála se. Bylo to tak strašně nádherné, jak zaklonila hlavu a z hrdla ji uniklo tiché uchechtnutí.
Rozrazily se dveře a dovnitř vešel mohutný chlap v bílých montérkách, přes které měl přehozenou jenom černou ušmudlanou bundu. Napadlo mě, že to asi bude jeden z dělníků, kteří opravují v protější ulici chodník.
„Už jsi dodělala tu objednávku pro Tuckerovi, Molly?" Když vyslovil její jméno, otřásl jsem se jak já, tak i ona.
„Jo. Papíry máš na stole."
Všiml jsem si, že nenápadně odložila žíňku stranou.
„Trevore," dodala ještě kysele.
Trevor se na ni ani nepodíval. Prostě vešel dveřmi za kasou někam dozadu. Chvilku se odtamtud ozývalo rachtání a pak vyšel i se štosem papírů. Znovu prošel kolem Molly. Už byl skoro ve dveřích, když se otočil a podíval se na mě. Nejdřív si mě prohlédl a z toho jak se zatvářil, jsem usoudil, že vypadám opravdu žalostně.
„A ty tu chceš co?" zeptal se trochu nejistě, ale přesto s rázným podtónem.
Nevěděl jsem, co na to říct. Podařilo se mi ze sebe vypravit jen jakési divně zamručení.
„Je tu na ten inzerát." Molly přešla k nám. „Řekla jsem mu, že musí počkat, než dodělám tu objednávku."
Trevor se na ni podezíravě podíval. Chytil jí za rameno a odtáhl kousek dál. Chvilku tam spolu mluvili a já zaslechl jenom útržky typu „chcípáček" a „kuřecí ručičky".
Pak se na ni ještě jednou pátravě zahleděl, načež bez jediného slova odešel.
Bylo ticho.
„No," prolomila ho konečně. „Zdá se, že tu teď pracuješ."
