Seděli jsme tam nakonec asi tak 5 minut, když se zvedla a řekla, že musíme jít pracovat. Za následujících 8 hodin jsem si vytvořil silnou averzi vůči slovnímu spojení 'jdi pracovat'. Pokaždé, když jsem si udělal sebekratší pauzu, se za chvíli objevila u mě se slovy 'jdi pracovat'. Měl jsem sto chutí taky jí 'poslat pracovat', ale pak jsem si řekl, že by mě mohla znovu přetáhnout tou basebalkou po hlavě. Takže jsem prostě pracoval.
A když nedávala pozor, tak jsem si ji prohlížel a snažil se přijít na to, kdo vlastně je. Molly, holka z pekárny, co má na krku tátu opilce a surovce, kvůli kterému dokonce krade šedé péřovky a stravenky.
V kapse jsem měl pořád ten náramek. Napadlo mě, jak moc velkou součásti je jí samotné. Jestli je pro ní něco jako amulet nebo vzpomínka na lepší časy. Ve škole se za tu dobu, co tam chodím, protočilo spoustu lidí s různými úchylkami. Lidi, kteří se vázali na různé předměty.
Díval jsem se na ni a přemýšlel, jak je vůbec možný, aby byla nějaká holka tak moc hezká. A zároveň jsem zvažoval možnost, že jediný, kdo to vidí, jsem já.
Když se soustředila, špulila jazyk, jehož špičku měla skousnutou mezi zuby. Když pospíchala, měla pootevřenou pusu. Když si dala pauzu (kterou mě samotnému nehodlala dopřát), listovala si v drobném notýsku a usmívala se při tom.
Taky jsem si všiml, že měla abnormálně drobné ruce a nohy, skoro jako dítě, ale když se na ní člověk podíval, viděl ženu.
Problém byl ten, že si brzy všimla, že jí pozoruji a přestala mi k tomu dávat příležitosti. V jednu odpoledne mě prostě poslala za kasu a sama se schovala vzadu. V půl páté řekla, že už můžu jít, že to tam zvládne. Když jsem odcházel, žvatlala něco o nějaké Grace.
___________________________________
Následující noc jsem nespal. Když mi ani v 1 ráno nešlo zabrat, rozhodl jsem se zavolat svému spolužákovi.
Jason byl jednoduše řečeno vytahaný. Měřit mohl něco přes 2 metry. Kdykoliv jsme spolu někde byli, musel se krčit v každých dveřích, a když tancoval, vypadal jako ten kroutícíse panák, kterým zespodu proudí vzduch.
Nejdřív jsme se sešli u mě a potom jsme vyrazili někam. Nevěděl jsem kam. Jason mě prostě přesvědčil, abych ho následoval a neptal se, že prý mu budu nakonec vděčný. Takže jsem se nakonec ocitl na party nějakého kluka z ročníku, se kterým jsem pravděpodobně nikdy nemluvil.
"Ale notak, Sebe," pobídl mě a do ruky mi vrazil kelímek piva. V domě bylo hrozně dusno a všude byly rozvěšené vánoční řetězy. Po celém tom dni stráveném v pekárně, kde bylo příjemně chladno, bylo tohle jako rána pěstí do nosu. Nebo rána basebalovou pálkou.
Posadil jsem se na gauč a čekal. Nevím na co. Prostě že se něco stane. Nohou jsem poklepával do podlahy a prsty pravé ruky mi samovolně luskaly. Po několika minutách si ke mě sedla holka. Chvilku jsem počkal a pak si ji prohlédl. Měla dlouhé hnědé vlasy, dost zpocené. Po tváři ji stékaly potůčky potu společně s makeupem. Bylo to divný. Nikdy předtím jsem neviděl tak špatně namalovanou holku. Měla drobný nos, na konci zvednutý nahoru a tenké rty.
"Můžu se od tebe napít?" křikla, abych ji přes tu hlasitou hudbu kolem slyšel. Podal jsem ji svůj kelímek a nervózně se poškrábal na zátylku.
"Je tu horko, co?" zeptala se a podala mi prázdný kelímek. Položil jsem ho na stůl před sebe a pokrčil rameny. Ona se protáhla a opřela se do sedačky.
"Přišla jsem sem s kamarádkou, ale ztratila se mi. Myslím, že šla s Eugenem nahoru do pokoje."
Neměl jsem nejmenší ponětí, kdo je Eugene, ale přesto jsem pokýval hlavou. Podívala se na mě a vypadalo spokojeně, že s ní souhlasím.
"Víš, oni jsou oba dva ve třídě slečny Ferbesové, takže spolu tráví spoustu času."
Slečna Ferbesová byla učitelka Chemie u nás na škole. To jsem věděl. Taky jsem věděl, že nikdy nechyběla na žádné hodině. Žádný student ani učitel nevěděl, kolik jí je ve skutečnosti let, ale nejbližší odhad byl asi 45. To jsem si aspoň myslel.
"Jak se vlastně jmenuješ?" podivila se najednou a upřela na mě pronikavý pohled.
"Sebastian. Jacobson."
"Já jsem Molly."
Ve chvíli, kdy to řekla, jsem se zvedl a odešel. Bylo to dost impulzivní rozhodnutí, ani jsem vlastně nevěděl proč. Vytáhl jsem z kapsy mobil a napsal Jasonovi, že jedu domů.
_____________________________
Ale domů jsem nejel. V metru jsem přejel několik stanic a nakonec jsem v něm zůstal, dokud nedojelo na konečnou a já musel vystoupit. Pak jsem nasedl na další v opačném směru a nechal se dovést až do centra města.
Tak jsem se prostě jenom tak procházel, než mi začala být zima. Naštěstí jsem se brzy dostal do nějakého obchoďáku. Tam bylo teplo.
Uprostřed haly tam stál ohromný vánoční stromek. Posadil jsem se pod něj na sedačku a čekal. Ani tentokrát jsem nevěděl na co.
Možná na Vánoce.
