Jakmile skončila škola, vyrazil jsem do pekárny. Těšil jsem se jako malé dítě. Mezi dveřmi jsem se ještě srazil s tím brunátným chlapem, co měl evidentně směnu přede mnou.
Pokusil jsem se na něj usmát, ale možná jsem tím našemu budoucímu pracovnímu vztahu jenom přihoršil, protože se zašklebil a cosi si pro sebe začal mumlat.
Molly stála za kasou a něco si zapisovala do drobného diáře. Vlasy měla rozcuchané kolem hlavy, na jedné straně protkané šedivými zrníčky mouky. Napadlo mě, jak dlouho tu asi je. Dnes ráno jsem sem sice nešel, ale před týdnem tu tou dobou určitě byla. Znamená to, že už nechodí do školy?
„Ahoj," pozdravil jsem ji, když konečně zvedla hlavu a podívala se mým směrem.
„Ahoj," napodobila mě tiše. Zaklapla blok a zastrčila si ho do kapsy u bílé zástěry. „Tak pojď, provedu tě." S těmi slovy se otočila a zmizela kdesi za závěsem z korálků. Shodil jsem z ramen batoh, položil ho na zem k pultu a šel za ní. Ukázala mi všechno. Pece, pytle s moukou, míchačku na těsto, mrazák. Ze skladu pak vytáhla stejnou zástěru, jako měla ona sama a podala mi jí. Na závěr jsem ještě podepsal nějaké papíry.
Upřímně jsem nikdy nedoufal, že se dostanu ve svém plánu tak daleko. A protože jsem nedoufal, tak jsem ani nepočítal, že by se to mohlo opravdu povést, takže jsem neměl žádnou další strategii, co dál. Tak jsem tam celý den jenom stál a sem tam obsloužil zákazníka, což bylo mnohem nudnější, než jsem si představoval.
Molly na mě za celou dobu promluvila přesně třikrát. Poprvé mi vysvětlovala, jak funguje kasa. Podruhé mi řekla, že musím nosit igelitové rukavice, když manipuluji s pečivem. Potřetí si jenom tak povzdechla a zamumlala něco ve smyslu, že venku už zase prší, což asi vůbec nebylo mířeno ke mně.
V osm večer zavelela, že se zavírá. Byl jsem za to opravdu vděčný, protože mě to vyčerpalo víc, než jsem předpokládal. Vyšli jsme společně na ulici. Vytáhl jsem deštník a automaticky jej přidržel nad ní, když zamykala.
„Díky," špitla. Rychlým krokem vyrazila opačným směrem, než já bydlím, ale stejně jsem ji dohnal a oba nás schoval. „Ty jdeš taky tudy?" zeptala se a přidržela si tašku, kterou měla přes rameno.
„Jo," zamumlal jsem a uhnul pohledem na druhou stranu. V odrazu výloh jsem nás viděl, jak jdeme vedle sebe, ona alespoň o hlavu menší. V duchu jsem žasnul nad tím, jak je krásná. Na sobě měla tmavomodrý kabát, ale stejně se klepala zimou. Když jsem se na ni znovu podíval, civěla do země.
Auto, které se k nám řítilo závratnou rychlostí, jsem zaregistroval až na poslední chvíli. Popadl jsem ji za předloktí a oba nás jediným pohybem posunul na opačnou stranu chodníku. Nestačilo to ovšem, abychom se dostali z dosahu vody, která vystříkla, když vůz projel louží. Molly byla v tu ránu celá promočená.
Podívala se dolů, na špičky svých bot. Ty tenisky, které měla na sobě, možná přetrvají letní přeháňku, ale na něco takového, co právě schytali, nikdy nebyly vyrobené. Když přešlápla z nohy na nohu, ozvalo se čvachtání. Pak si prohlédla i zbytek svého těla. Voda z ní kapala, jako by byla tající rampouch.
„Sakra!" zasyčela a máchla rukama, aby z nich setřásla vodu. Bezvýsledně. Byla teď nasáklá jako houba na tabuli. „Sakra! Táta mě zabije."
Absolutně jsem netušil, co mám dělat. Zažil jsem kopu trapných situací. Pamatuji si, jak se mi spolužák pokusil nacpat hlavu do záchodu, když nám bylo 11. Taky ten trapný moment, když si myslíte, že pohřeb, na kterém jste, je babičky a vzápětí ji uvidíte sedět o 3 místa dál. Zkušeností tohoto typu se mi ale zatím nedostalo.
Postrčil jsem ji stranou, až ke zdi činžovního domu. „V pohodě?"
„Žiju," zasténala zoufale a začala si ždímat kabát. „Připadám si jako jahoda ve skleničce s vínem."
„Jahody se přikládaj k šampaňskýmu, to ví přece,..."
„Zmlkni, snobe," zarazila mě a oklepala si ruce. „To ty si začal s přirovnáváním se k jídlu."
„Promiň."
Stál jsem tam a čekal, až se vyždímá a nevěděl, co říct. Když už mi to ticho připadalo naprosto nesnesitelné, řekl jsem první věc, která mě napadla, což se nakonec ukázalo, jako docela fajn. „Nechceš se jít usušit ke mně?"
Nejdřív se podívala na mě. Pak na svoje boty. Pak zase na mě. Z atmosféry, která se kolem nás shlukla jako bublina, jsem mohl vycítit to drama. Připadalo mi to nekonečně dlouho. „Nebydlíš na půdě nějakýho starýho domu, za společnosti sbírky panenek nebo nafukovacích společnic, že ne?"
„Vlastně spíš ve sklepě, ale chtěl jsem ti to říct teprve tam, abys mi neutekla, než tě shodím do jámy."
Neusmála se. Nebo možná ano a já to neviděl. Prostě zakývala hlavou, rty naznačila ‚dobře' a rozešla se dál.
„Ehm," zarazil jsem se, než mi došlo, v čem je problém. „Ke mně se jde tak trochu jinudy."
__________________________________
Když jsme vešli ke mně do bytu, došlo mi, jaký tu mám nepořádek. Moje starší sestra by to asi nazvala ‚brajgl', zatímco bratr by spíš použil výraz ‚chaotický pořádek'. Pravda byla taková, že jsem nikdy nedokázal udržet si svoje věci srovnané. V pořádku jsem vždycky viděl spíš nepřehlednost, než opak.
„Vítej." Stáhl jsem si kabát z ramen a pověsil ho na věšák. V rychlosti jsem posbíral několik petlahví a krabic od mléka a položil je za dveře, které jsem pak zamknul.
„Kde máš maminku a tatínka?" nadhodila sarkasticky, což mi k ní mimochodem vůbec nesedělo. Vypadala dost nesvá.
„Bydlím tu sám." Zkusil jsem se uklidnit. Přešel jsem proto do obývacího pokoje a položil si tam batoh. „Dáš si čaj?"
„Hm," ozvalo se a já to vzal jako ano.
Když jsem se pak vracel s dvěma hrnky čaje do pokoje, jako první mi přišel divný ten průvan. Pak to, že její boty záhadně zmizeli z předsíně. A nakonec to, že už u mě v bytě vůbec nebyla.
Prostě zmizela.
