Vlčí Vyvolená

Kapitola 10) Euretův Bratr

Kat

Nechci už ani ty oči otevřít, jak jsem unavená, vyčerpaná, hladová, ale hlavně žíznivá. Nejspíš si ještě ani nevšimli, že jsem pryč. Agrhrrr, bolí mě hlava, nejspíš z toho, že jsem poslední asi tři dny nepila a nejedla. Vím že bych měla udržet své vědomí zapnuté, jenže to nejde, jakmile mám zavřené oči, tak je to, jako kdyby byla noc. Pokouším se otevřít oči, ale víčka váží snad milion tun, ale když je otevřu, tak je zase zavřu, jelikož mi do nich svítí to pitomý Slunce.

Po několika minutách, nebo kolik uběhlo času, jsem oči znovu otevřela. Nade mnou ale kroužil pták, ale vidím rozmazaně, takže ho nedokážu zařadit. Pozoruji to stvoření, rty mám vyschlé a rozpraskané do krve, žaludek silně protestoval a dožadoval se byť jen sousta, či kapky vody. Najednou jsem ucítila bolest v ramenou a v kolenech, ale přes bolest hlavy, břicha a obličeje jsem to vnímala, jako píchnutí špendlíkem. Vznesla jsem se. To už je to za mnou? Napadlo mě, jenže pak jsem se dotkla země a má myšlenka pominula.

„Kat, Kat, noták. Podejte vodu, rychle." Ten hlas jsem znala, ale slyšela jsem ho, jako kdyby na mě mluvil skrz tenkou zeď. Tvář jsem nerozpoznávala, pak jsem na ústech ucítila chladivou tekutinu, ale než jsem stihla polknout, jsem ji vyprskla, protože moje rty se v tu chvíli ocitly v plamenech. Ta bolest byla nesnesitelná, měla jsem chuť zařvat, ale z mých úst nevzešel ani vzdech. Byla jsem unavená, jako nikdy dřív, pomalu jsem zavírala víčka. Slyšela jsem, jak na mě někdo něco volá, ale nerozuměla jsem slovům, slyšela jsem jen hlas... Nakonec jsem nechala temnotu, aby mě pohltila.

Probudila jsem se, v krku jsem měla poušť a víčka se proměnila na slony, ležela jsem v něčem měkkém a teplém. Po bažinách to byla příjemná změna.

„Kat?"Ten hlas mě vylekal, ale já se nehnula, znala jsem ho, ale zněl utrápeně. „Ach jo, měly by jsme pokračovat, ale takhle ne." Poznala jsem ho, byl to Euret. „Víš, chci ti již od doby co jsem tě poznal... Sice nevím co, ale cítím k tobě něco, co je velmi silné, silnější, než cokoliv co sem kdy cítil. Já... Musel jsem ti to říct, ale když jsi byla předtím pryč, uvědomil jsem si, že mi chybíš, víc než můj bratr Sariuss, tehdy, když zemřel, jsem si to dával za vinu... " V jeho hlase se objevil náznak slz, „teda, za vinu si to dávám i teď, ale tehdy to bylo silnější, tehdy jsem za to opravdu mohl, to kvůli mně ho kočky tehdy rozsápaly na kousíčky. On se kvůli mně obětoval, daroval mi život. Dal mi šanci, šanci žít, ale on sám si ji oderval a nechal se zabít, zatímco já se schoval, jako ten největší zbabělec a neudělal sem nic, ani sem se nepokusil jim jakkoli zabránit. Sariuss byl něco jako velkej kámoš a brácha zároveň, ale já si to uvědomil, až když ho vysílali vstříc druhýmu břehu, po kouskách. Ty pachatele chytli a upálili, jenže to mi ho nevrátí... " Hlas se mu zlomil, plakal, plakal pro svého bratra, ale já se nedokázala přemoci a otevřít oči, tak jsem jen ležela a snažila se ho nevylekat. „Ty mi ho trochu připomínáš, byl stejně tvrdohlavý, obětavý a přátelský, jako ty, i jeho úsměv rozsvěcel okolní svět. Škoda že si ho nepoznala, třeba by ste si padli do noty. " Jeho hlas se pousmál, jakoby ho vzpomínka na bratra zahřála. Pak bylo chvíli ticho, ale ne na dlouho, protože se mi podařilo otevřít oči. Venku panovala noc, ale my jsme byli uvnitř nějaké budovy. Ležela jsem na posteli, která byla bíle povlečená. Přikrývka a polštář byly ve světle modré barvě, což měl i zbytek místnosti,tedy krom nočního stolku, ten byl v bílé.
„Kat, ty seš vzhůru!" Uslyšela jsem, ale vzápětí se Euret rozeběhl a zmizel v uličce před pokojem.

Po deseti minutách do pokoje přiběhli i ostatní a sestřička, která mi vysvětlila, jak jsem se sem dostala.

___
Tak je to tu, nová kapitola a trochu historie ohledně členů výpravy. Chci vám poděkovat, pokud jste to vydrželi, tu dobu, ale škola je přednější.
Díky popa12