Hunter II

Chapter 1

„Mami?" „Hm?" Obrátila jsem se k Zaynovi. „Audrey spí... Usnula u fotek." Kývnu a Zayn se posadí za mnou. „Proč sedáváš tady? Vždycky, když odněkud přijdeme, jsi tady a díváš se ven." „Protože tady jsem se na tvého tátu dívala, když odcházel nebo přicházel." Kývne a zahledí se stejným směrem. „Chybí mi a ani jsem ho nemohl poznat..." „Jsi jako on. Ve všem... Chtěla bych vědět, jak by vypadal teď, s tebou vedle sebe." Seskočila jsem z parapetu a než stihla udělat další krok, postavil se za mě a pevně objal. „Díky, maminko." „Za co?" „Za všechno. Za to, že jsi nás zvládla sama vychovat. Že jsi tady byla a jsi pro nás... Že i když tu táta není, tak je to takový, jaký je... Jsi ta nejlepší máma na světě. Miluju tě." Polyká slzy a ta tam, je ta jeho grázlovská povaha. V duchu si vybavím poznámku, co donesl týden zpět. Prohodil oknem do školního dvora židli... Třídní málem dostal infarkt a já měla chuť ho zabít...

„Zaynie..." Zamumlu mu do ucha a on se narovná. Na krku mě studí jeho slzičky a teď popotahuje. Otírám slzičky, konejšivě jej hladím po tváři a lehkém strništi. „Kdyby táta žil, byl by na tebe moc pyšný. Jsi jako on. Grázl ale pod touhle chladnou maskou, se ukrývá něco, co je dokonalé a nádherné." „Řekla jsi tátovi, že je grázl?" Zacukají mu koutky. „Ne. Ale asi si myslel, že si to o něm myslím." To už se uchechtne nahlas. „Víš, co bychom s Audrey moc chtěli?" „Ne?" „Sejít se s Harrym, Louim a Liamem. Slíbila jsi to. Ale... Maminko, já to poznal. Ty nechceš... Ale my o to moc stojíme! Když nemáme tátu, chceme jeho kamarády. Mít něco, co on měl... Něco, co nás spojí..." Dá mi pusu a odejde sám spát.

„Tomlinson. Prosím?!" Zavrčí mi Louis do ucha. Zní rozespale, což se není čemu divit. „Ahoj Loui... Tady Mikey. Mikey Quinston." Druhá strana je němá. Slyším jen něco, co se podobá lapání po dechu. „M-Mikey?!" „Jo... Volám v ne moc vhodnou dobu, co?" Ozve se uchechtnutí a šustění peřin. „Lásko?" „Spi lásko. Tohle je moc důležité." Jsou tři ráno!" „Vysvětlím ti to..." Do ucha mi proudí rozhovor mezi ním a nějakou ženou.

„Mikey! Já... Děje se něco?! Proč teď?! Je to tak dlouho..." Zašeptá a do jinak rozverného hlasu, vstoupí smutek. „Děje se něco, Loui... Musím-chtěla bych-potřebuji se sejít s tebou i s Harrym a Liamem." „Děsíš mě!" „Pořád žiješ v Donny? Mohla bych se zítra, tedy dnes, zastavit?" „Mám cestu do Londýna... Mikey! Co se děje?" „Vše ti povím, slibuji. Ale ne přes telefon... Já se jen chtěla zeptat, jestli bychom se mohli setkat." „Čekám na to celé roky. Jen... Odvaha zaklepat na dveře nebyla. Často do Londýna jezdím. Já i kluci... Ale... Báli jsme se. Doufali jsme, že někomu z nás zavoláš, nebo napíšeš... Jsme slaboši." „Myslím, že o slabosti to není. Nechci teď řešit, co bylo ani promarněné momenty, kdy jsme se mohli setkat. Jsem ráda, že teď to půjde."

„Ale já už kapesný dostala." Krčila Audrey nechápavě obočí, nad mou rukou s penězi. „No a? Ber to jako odměnu za test z fyziky." „Já mám za jedna z matiky!" Postrčila jsem k Zaynovi hromádku na stole. Teď už i on nechápavě vytřeštil oči. Plácl to jen ze srandy a já je oba rozhodila ještě víc. „Zajděte si někam. Někoho někam pozvi." Mrkla jsem k synovi. „Ale chci, abyste přišli domů, až kolem páté." „Proč?" „Protože-" „Protože jsem to řekla." Skočili mi do řeči a Audrey, zatímco se Zayn už obouval, mě pevně objala. „Vím, co ti brácha řekl. Chci, abys věděla, že si myslím to samé. Jsi ta nejlepší mamka na světě a moc mě mrzí, že jsem tátu nemohla poznat." Statečně se usmála ale z okna jsem mohla pozorovat, jak ji Zayn otírá za chůze slzy a něco ji říká.

V domě panovalo hrobové ticho. Zasunula jsem do přehrávače Zaynovo oblíbené cédéčko a za uklízení se psychicky připravovala na návštěvu Louise. Už teď jsem věděla, že až jej uvidím, nebudu schopná zadržet slzy a nechtěla jsem, aby děti u toho byli.
O půl čtvrté se domem rozezněl zvuk zvonku. S bušícím srdcem, ledovými dlaněmi a knedlíkem v krku, jsem mířila ke dveřím a třásla se, jako ratlík.