Hunter II

Chapter 5

„Mamko?" „Hm?" „Chtěl bych další tetování..." „Máš jich málo?" „To jsi říkala i tátovi?" „Zayne!" „Promiň... Ale tetování je jako droga. Díval jsem se na fotky tátova těla. Chci tu zbraň, co měl on... Posílal jsem to Flipovi, říkal, že není problém, udělat totožnou. Peníze na to mám, jen chci, abys to věděla..."
„Chybí ti jen ty jizvy..." „Jizvy?" „Nevšiml sis, že fotky jsou vždy jen z jednoho profilu a když byl focený přímo, tak si část tváře zakrýval?" „Nepřišlo mi to divné." „Levou tvář měl zjizvenou... Dodnes vlastně ani nevím, kdo mu to udělal."

Ještě dlouhou chvíli se procházíme po okolí. Až když nás shání Louis, vracíme se do jeho domu. Venku už stojí další, pro mě cizí auta, a Zayn se chraptivě dotazuje, jestli to bude Harry a Liam.

„Tvůj táta by na tebe byl pyšný!" Donese se mi k uším nezaměnitelný chraplavý hlas. „Přesně tak! Jsi jako tvá máma, taky jsme moc nevěřili, v její technické schopnosti, co se zbraní týkalo, ale dokázala nám, že je umí používat."
S nakrčeným obočím procházíme skrz obývací pokoj, ze kterého vede vstup na zahradu. Louis a jeho rodina sedí u stolku na terase, Harry ukazuje Audrey, jak má používat revolver a střílí do plechovek zhruba v půlce zahrady. Na zbrani je nasazený tlumič a k Audrey se přidává i Louis mladší. Ten zjevně zbraň nedrží poprvé a s přehledem zvládá prostřelit všechny plechovky.

„Machr... Tohle zvládnu taky." „O tom nepochybuji, jsi přece po tátovi. Harry!" Skupina na nás stočí pozornost. „Proč ji to učíš?!" „Zajímalo ji to." Odpoví a nastane ticho. „Kdo mi pomůže připravit svačinu?" Amanda vhání všechny děti, i ty moje, do domu a nechává mě na terase s kluky.

Ticho se dá krájet. Dívám se na Liama a polykám slzy. Dlaněmi si tře kolena a pak se s humorem sobě vlastním na mě podívá. „Šel bych tě obejmout, ale nohy mám jak ze dřeva..." „Je mi to líto..." Šeptám mu do ucha, zatímco jej objímám kolem krku. „Nemusí, Mikey. Mám krásný život. Jsem spokojený... Nohy mi sice občas chybí, ale..."

Následuje Harry. Tiše se mi omlouvá, jak se zbaběle on a kluci zachovali a následně mi vyčte, že jsem zamlčela dvojčata.

Ještě nějakou dobu trávíme jen spolu, Amanda se s nejistým obličejem, zhruba po půl hodině dotazuje, jestli se může přidat. Ze všech dětí ji jde hlava kolem a i manželky od kluků, jsou na tom zjevně podobně. Nastává seznámení s nimi a s jejich dětmi.
S úšklebkem si všímám, jak i kdyby kluci chtěli, tak je nezapřou. A s neskrývaným zájmem si prohlížím Liamovu dceru. Je brunetka s tmavýma očima a Zayn na ni může oči nechat.

„Když jsem ho uviděl, myslel jsem, že blouzním." Drží mě Liam za dlaň a pozoruje svou dceru s mým synem. Nejmenší drobotina si hraje na pískovišti, u kterého jsou Louisem vytvořené dřevěné prolézačky. Louis s Audrey sedí uvnitř a něco sledují na notebooku, další Liamovo dítě, kluk, sedí s dcerou a synem od Harryho na houpačce na konci zahrady a nedají mobil z rukou.
„I Louis s tím měl trošku problém." „Harry se málem sesunul, já mám výhodu, nepadám z výšky." Zacukají mi koutky, ale jemu věnuji pohoršený pohled.

„Za chvíli si na ty jeho vtípky zvykneš, když jsme se seznámili, šla mi hlava kolem. Já se snažila být ohleduplná, citlivá, neupozorňovat na to, a on..." „Nejednou mi vyhrožovala, že se na mě vykašle." Objevila se vedle nás jeho žena, Lucy.
„Louis nám říkal, že jak tvůj přítel, tak i syn, jsou jako jedna osoba. Nevěřila jsem... Moc mě to mrzí." „Díky." Odběhla zpět za Amandou a, sakra, jak že se ta od Harryho jmenuje?! Právě mi s úsměvem mávla a já s poněkud křečovitým výrazem, gesto oplatila.

„Co je?" „Moc lidí... Jak se jmenuje jeho žena?" „Kattie." „Budu si to muset někam napsat..."