Hunter II

Chapter 3

„On tě chtěl zabít kvůli penězům? Zabil babičku a dědu... Nedokážu to pochopit." Vydechl Zayn, když Louis skončil. „Nikdo to nechápal... Ale když máš peníze, máš i moc. A po té on holt toužil... Byl zaslepený a vraždil na objednávku."
„Louisi?" „Ano?" „Teď mě tak napadlo... Kde je Aaron?" Na pár sekund semkne víčka a zničeně zavrtí hlavou. „Nesmířil se, se smrtí Zayna a Nialla. Vyčítal si to a byl svým způsobem silnější, než my. Dokázal to..." „Sebevražda?"
„Odjel za Brighton... Seven Sisters... Sjel autem z útesu. Když se přišlo na jeho minulost, vyšetřovatelé pátrali po tom, zda to nebyla vražda, ale všechno nasvědčovalo sebevraždě. To pak potvrdil i dopis na rozloučenou. Byly dva... První mám já, druhý Liam. Je určený pro tebe. Nikdy jsme ho neotevřeli a nevíme, co v něm je... Ale naše zbabělost nám nedovolila přijít, a oznámit ti o něm. Mysleli jsme, že další smrt bys neunesla."
V tom měl pravdu ale...
„Na jednu stranu vás chápu... Kde je pohřbený?" „Tady... V Highgate Cemetery..." „Nechám vás tady..." „Mami!" Zlomeně zavrtím hlavou a během minuty jsem venku.

Při procházení bránou, s kyticí v rukou mi buší srdce, a zatímco hledám jeho hrob, utírám slzy. Najdu ho až na samém konci, u hřbitovní zdi. Je vidět, že někdo se o hrob stará, ale napadané listí z dubů za zdí, se na kamenné desce kupí.
Ometám jej rukou, zapaluji svíčku a pokládám kytici.

Z rámečku, zabudovaném v náhrobku, se na mě dívají jeho oči. Fotografie je z dob, co si ho pamatuji...
Hlavou mi víří otázky, jak to mohl udělat... Po tom, co sám prožil. Žena, děti... Jejich smrt přežil a pak...

„Dobrý podvečer." „Dobrý podvečer." Odpovím osůbce v hábitu kněze. „V pořádku?" „Jen to bolí..." Chápavě pokývá hlavou a u vedlejšího hrobu rozsvěcuje svíčky. „Je to smutné, ale takový je život." „Život ale není fér..." „Smrt čeká každého." Oponuje mi a omluvně se pousměje.
„To je pravda... Ale umírat by měli lidé, až když jsou staří... Když vám zemře váš přítel, který měl třiadvacet let, nebo kamarádi... Nikdy se s tím nesmíříte..." Nečekám na odpověď, nemám sílu dál diskutovat a poslouchat kecy o tom, že Bůh si bere ty, co uzná za vhodné a podobně...
Kdyby tam nahoře, někdo doopravdy byl, nedovolil by to.

Teď... Teď by měl Zayn devětatřicet... Děti by měli otce, já muže. Ani v nejmenším jsem nepochybovala, že by nám vztah nevydržel. 
Rodina by byla úplná... Děti by nám rostli před očima a vidět Zaynovu pýchu v očích, jak je na ně hrdý... Byl by... Ani o tom jsem nepochybovala. 
A třeba... Třeba bychom neměli jen dvojčata. Určitě by chtěl další dítě... Dalšího človíčka s jeho očima a tmavými vlasy...

Položila jsem se na volant, hleděla do tmavé hřbitovní zdi a brečela... 

„Pojedeš se mnou?" „Kam?" '

Když jsem se vrátila domů, našla jsem dole jen Louise. Tichým hlasem oznamoval, že děti odešli k sobě a když je šel zkontrolovat, tak oba spali.

„Ke mně. I s dětma... Do Donny... Zavolám klukům, sejdeme se. Děti o to opravdu stojí. Přece mi neřekneš, že pojedou jen oni. Chceš kluky vidět?" „Bojím se." „Není čeho. Bude to jiný, než to bývalo, ale... Slibuju, že teď už na nic nebudeš sama."