Hunter II

Chapter 2

Stojím mezi dveřmi, kytice v ruce dopadne k zemi. Modré oči se plní slzami, rty se třesou, hruď se překotně zvedá. „Ahoj." Zašeptám stěží. Jen kývne a rozevře náruč. Vpadnu mu do ní, a hráz, která zadržovala slzy, se zbortí. Drtí mě v náručí, každou sekundou stisk sílí. Líbá mě do vlasů, sám pláče a tichým hlasem šeptá, ať nepláču. Že už je dobře...

„Vypadáš dobře. A tady... Nic se tu nezměnilo." Zasekne se v chůzi a dívá se na jednu z bund Zayna. Nechápavě nakrčí obočí, ale neřekne ani půl slova. Za ruku jej odvádím dál do domu. Nechci chodit kolem horké kaše a když se posadí k jídelnímu stolu, přistrčím mu kávu společně s obálkou. „Co je v ní?" „Něco, co je Zaynovo." Věnuje mi další nechápavý pohled, a zatímco otvírá obálku, tichým hlasem, který se třese, se dotazuje, proč toužím po setkání až teď.
Očima ho jen pobídnu, aby dál pokračoval v otvírání obálky.
Na stůl vypadne několik kartiček. „Fotografie?" Hádá a obrací kartičku k sobě obrázkem. Narovná se v ramenou a zběsile k sobě otáčí i ty další. „Dítě? Děti...?!" „Zayn a Audrey. Mají šestnáct..." Zašeptám, a zatímco povídám vše, co se stalo po smrti Zayna, on se dál dívá na fotografie. Po tváři mu tečou slzy, a když skončím, hlasem plným výčitek zachraptí, proč jsem jim to neřekla. Pomohli by mi... Udělali by cokoliv...

„Cítila jsem, zradu... Odešel jsi bez rozloučení. Bolelo to. Měla jsem jen tebe a Harryho s Liamem. Nikdo jiný mi nezbyl... Nechal jsi mi jen pár slov na rozloučenou... A když se pak děti narodili... Oni si o to řekli. Chtějí tebe i kluky poznat." „Kdyby jich nebylo, nesetkali bychom se, že?" „Kdyby jich nebylo, asi bych nebyla ani já..." Prudce zvedne bradu a nesouhlasně zavrtí hlavou.
„Pochop nás... Přišli jsme o ně. Vím, že tys ztratila přítele a kamaráda, ale... My ztratili bratry. Znali jsme se dlouho... Nemohli jsme být tady. Ten dům... Ukrývá spoustu vzpomínek... Stejně jako ty." „Já?" „Byla jsi a jsi holka, která naučila Zayna něco, co zapomněl. Dalas mu hodně věcí, možná si to neuvědomuješ... Tvoje bolest nás zraňovala ještě víc. Nemohli jsme tu být. Ne hned... A pak, když jsme tě sami začali potřebovat, nebyla odvaha..." Jen kývnu. Chápu jej...

Přesně v pět hodin bouchnou hlavní dveře. „Mami?" „Jsem v kuchyni." Odpovím, když mi Louis věnuje vyděšený pohled. Nejen podobu zdědil Zayn... I hlas.
Čas, který jsme měli, než se vrátili děti, jsme strávili ve vzpomínkách i realitě. Od jeho života, přes manželku a děti, po Harryho a Liama.

„Mami? Kdo je to?!" Zkřivil Zayn ret a ochranitelsky se postavil před Audrey. Vešla první a Louis se k ní překotně rozběhl. Propaloval jej pohledem a vypínal se v hrudi. „Zayne..." Zachraptěl Louis a zoufale se otočil. „Proč jsi mi neukázala, jak vypadají teď?! Vždyť on... Je to Zayn! Je jeho přesnou kopií! A ona?! Ty oči...!" „Kdo jste?! Zvedl Zayn hlas a zatřásl mu ramenem. Louis polykal slzy a sotva se dokázal představit. Ti dva, nevěřícně, šokovaně, vyděšeně, na mě pohlédli a čekali, zda jeho identitu potvrdím. Když to udělám, postaví se Zayn vedle sestry a dovolí Louisovi, aby ji objal.

Drtí Audrey a druhou rukou chmátne po Zaynovi. Jeho ledová maska povolí. Podívá se na mě. Souhlasně kývnu a on mu oplácí pevné objetí. Když se uklidní, odvede si je Louis na pohovku. Posadí se a on mi věnuje pohled, zda se připojím. Zavrtím nesouhlasně hlavou a zavřu se v koupelně. Na tvářích mě pálí horké slzy a slaný vodopád ne a ne přestat.
Uteče asi dvacet minut. Vypadám už o něco lépe a tiše se vracím za trojičkou. I zde je slzavé údolí... Audrey se choulí k bratrovy, ten ji pevně objímá a polyká tiše slzy. Louisovy oči jsou naplněné slanou vodou, a drží se asi z posledních sil. Zaslechnu několik zmínek, o jejich tátovi a aniž by si mě jeden z nich všiml, posadím se na do výklenku ve zdi.

„Váš táta, byl ten nejlepší chlap, jakého jsem kdy měl čest poznat. Vím, že kdyby mohl žít, miloval by vás a chránil by vás tak, jako chránil vaši mámu..." Polykám slzy. Slyšet, s jakou něhou a láskou o něm mluví... „Strýčku, řekneš nám, jak jste se s tátou poznali?" „A proč s tebou nepřijel i Harry a Liam?" „Neví, že tu jsem. A... Nevím, kolik toho víte. Aby se máma nezlobila." „Klidně jim řekni pravdu." Teprve teď mě vezmou na vědomí. Louis začíná povídat a já sama se ponořím do vzpomínek na noc, kdy jsme leželi druhou noc v posteli a Zayn mi vyprávěl, proč se stal tím, čím byl...