Hunter II

Chapter 12

Usnula jsem v slzách, s myšlenkami na Zayna. Přála jsem si znovu cítit jeho objetí, jeho polibky, slyšet jeho hlas a smích...
Z dálky jsem zaslechla těžké, pendlové hodiny, jak odbíjejí půlnoc. Přetočila jsem se na druhou stranu, otočila mokrý polštář od slz na druhou stranu a s uslzeným pohledem, jsem se dívala do okna, za kterým vítr ohýbal větve. Blížila se bouře.

Zachvěla jsem se. Víčka jsem měla ztěžklá a nemohla oči otevřít. Na tváři jsem cítila něčí dotek. Něžně mě kdosi hladil po tváři. Na hrudi jsem měla snad tunu kamení, špatně se mi dýchalo a zoufale jsem si přála, otevřít oči.

Konečně se mi to povedlo. Pokoj ozářil blesk, pročísl tak tmu a dokreslil hororovou atmosféru. U postele stál tmavý stín, který se sklonil a posadil se. Postel pod další váhou, se mírně prohnula.

„Zlato? Co se děje?" Pohladila jsem osobu, která vypadala, podle siluety, jako můj syn. „Chybíš mi." Ztuhla jsem a prudce se posadila. Osoba se naklonila k mé tváři a něžně se usmála. „Jsi nádherná. Pořád stejně dokonalá." „Z-Zayne?" Vykoktala jsem a moje myšlenky patřily jen tomu, že jsem se zbláznila.

Jen se usmál a znovu mě pohladil. „Tak strašně mi chybíš. Chybíte mi..." Semkla jsem víčka a skrze ně, se procpaly slzy. Pálily mě na tvářích, srdce zběsile bouchalo a i když jsem se snažila věřit, že tohle je jen moc živý sen, nešlo to. Bylo to až moc reálné.

Měl na sobě oblečení, ve kterém zemřel. Zakrvácené triko, černé džíny...

 „Tohle je sen?" „Možná realita, záleží, kdo se z jakého úhlu dívá." Natáhla jsem ruku k lampičce a pokoj se na pár sekund rozsvítil. Vzápětí žárovka praskla a pokoj se znovu ponořil do stínu. Světlo, které bylo mihotavé, vycházelo z něj.

„Mrzí mě to. Mrzí mě, že tu nejsem, nepomáhám ti... Jsi... Vychováváš naše děti." „Já blouzním!" Zašeptala jsem, pokrčila kolena a schovala tvář. „Říká se, že když se smíříš se smrtí, přijde tě navštívit." „Nesmířila jsem se! S tvou smrtí se nikdy nesmířím!" „Dopis od Aarona ti pomohl..." „Zayne..." „Pojď sem." Kolem těla se mi omotaly studené ruce a horké rty mě políbily na tvář. „Vždycky jsem u tebe byl, jen jsi mě neviděla. Nešlo to... Až po smíření. Doufal jsem, každý den, že... I mě to bolí. Netušíš, jak moc bych chtěl být tady s tebou, vychovávat naše děti. Jsem na ně, na tebe, tak moc pyšný!" „Je to sen..." „Ne, není, Mikey. Kdyby ano, byl by jiný." „Tohle je doopravdy?" „Jen pro tentokrát." „Jak to myslíš?" „Jsem tvůj anděl." „Už tě nikdy neuvidím?" „Jednou... Zase se potkáme." Polykala jsem slzy a on se usmíval.

„Vždycky jsem stál vedle tebe, chránil tě. I Niall! I Aaron. Ale možnost se ti ukázat, dostal jen jeden z nás. Ale věř, Mikey, že jsme navždy vedle tebe a dětí."

„Kdy se znovu setkáme?" „Dej tomu čas..." „Co když chci hned." „Ne! Na tohle nikdy nemysli! Máme děti, potřebují mámu. Přišli o mě, nemůžou ztratit i tebe!" Vzal mě za bradu a sklonil se. „Nemůžeš je tu nechat, jsou to děti! Miluješ je a oni tebe. Tohle jim nemůžeš udělat. Já budu vedle tebe celou tu dobu, nenechám tě spadnout na dno. Stačí si na mě jen vzpomenout..." Vzal mě do náruče a vyšel se mnou do deště na balkon. Blesky křižovaly oblohu, hromy duněly a já v každém blesku mohla spatřit tvář Nialla nebo Aarona.

„Jsme tu pro tebe navždy. Až přijde ten správný čas, budeme zase spolu. Slibuju, Mikey." Vrátil mě do postele, přikryl a sklonil se. „Miluju tě." Jeho ústa se přitiskly na moje...

S výkřikem jsem se posadila. Oblečení mě studilo, rozednívalo se a na rtech mi seděla tak vzdálená a přitom nezaměnitelná chuť rtů, které jsem milovala.

„Mami! Co je?" Vpadl mi do dveří Zayn. Byl rozespalý a vyděšený. „Nic. Jen sen..." Oddechl si a přešel za mnou. Posadil se na kraj postele a utřel mi slzy.
 „Zdálo se mi, že jsem mluvil s tátou." Zašeptal najednou. Z hlasu mu prostupovala bolest. „Asi i Audrey. S brekem mi vlezla do postele... Krátce po půlnoci. Byla to šílená noc." Křečovitě se usmál a s nevinným úsměvem se zeptal, jestli nebude hloupé, když se bude chtít tak velký kluk pomazlit s mámou. Tak, jako dřív.

Ležel mi na břiše, hladila jsem jej ve vlasech a jemu se začala třást ramena.

„Zaynie?" „Bylo to živé... Mluvil se mnou, jako kdyby s námi žil a pak jen odešel nakoupit." Uchechtne se a vytáhl se znovu do sedu. „Říkal mi, že je na mě pyšný. Že ví, že se o tebe i ségru postarám. Že ho mrzí, že s námi nemohl být a vychovat nás. Že je pyšný na to, jakej jsem, jaká je Audrey. Že jsi skvělá máma, co se nevzdala a bojovala za nás všechny." Otíral si slzy a objímal si kolena. „Mami?" „Hm?" „Víš, jak jsem si vždycky dělal srandu, že pravá láska neexistuje a je to kec americkejch slaďáren?" „Změnil jsi názor?" „Jo, pravá láska existovala. U tebe a táty... My jsme toho důkazem." Pousmál se a než se znovu stačil nadechnout, dovnitř se protáhla Audrey. Na chvíli se zarazila a pak tiše zašeptala, že se ji zdálo o tátovi...