You light up my darkest skies ( Xiuchen )

1. Úsměv

Položím svůj mobil na studenou podlahu vedle sebe. Pár tahy ukazováčkem po displeji svůj mobil odemknu.

Má tapeta. Tenhle úsměv už asi nikdy neuvidím, že? Ani neuslyším.

Zeď o kterou se opírám svými záda je tak studená. To samé podlaha na které sedím. Všude kolem mě je zima.. Nebo je zima jen mě? Cítím se takhle od té chvíle...
Ale ta zima. Nějakou takovou, slabší, cítil jsem ji, když jsme se poprvé potkali. Na ten den nikdy nezapomenu. Ani na ten jeho krásný úsměv, který mi daroval za to, že jsem mu pomohl.

Bylo to minulý rok v polovině ledna. Další vzpomínka, která mě dobá do srdce. Proč se to muselo stát? Další slza sjela po mé vlhké tváři a já se ani nesnažil zadržet ty další, které přicházeli s každou myšlenkou na něho.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

"To je kosa." Zanadávám, když začne znovu foukat ledový vítr. Opírá se do mé tváře, která je už teď dost promrzlá.

Na náměstí je nějak moc lidí. No co čekám? Je sobota, stmívá se, lidi chodí do klubů, k přátelům nebo právě s nimi někam, chodí tu menší skupinky rodinek vypadající velmi šťastně a pak tu jsou lidi jako já. Chodí jen tak všude možně právě tak jako já vše pozorují. Sice mám též přátelé i rodinu, ale nechci teď s nikým být. Někdy jsem radši takhle sám. Náměstí je pořád vyzdobené do tématu vánoc. Už je polovina ledna by to už mohly sundat, ne?

"Ty sráči!" Z myšlenek mě vytrhne tahle nadávka. Byla vyřčena docela nahlas s výhružným tonem. "P-poč-!" Zoufalí hlas. Otočím se na tu stranu odkud jsem tohle vše slyšel. Mé oči se zabodnou do nějakého staršího maňíka, který drží pod krkem chlapce.

Chlapec je dobrých pár centimetrů nad zemí. Svýma rukama drží ty, které svírají jeho krk. Chce je od svého krku odtáhnout, nedaří se mu to. Rozejdu se k nim s jasnou myšlenkou.

Rozbít tomu maňíkovi hubu. Můj klidný, krok se přemění na dosti svižný.

"Hej!" Vykřiknu. Jsem od nich tak dva metry. Už z téhle vzdálenosti vidím na útočníkovi, že je na mol, což o chlapci nemůžu říct.
Opilec se na mě podívá. "Na koho kurva řveš?!" Vyprskne na mě a prohlíží si mě s opovrženým pohledem. "Na tebe!" Odpovím mu. Metr od něho.

Opilec pustil chlapce, ten dopadl na zem. Hlasitě dýchá, doslovala lapá po dechu.Už jen kousek. "Na mě?!" Rozpřáhne se proti mě svou pravačkou za záměrem mi jednu vrazit. Jeho chyba. Chytím jeho pravačku a dám mu jednu přesnou ránu do jeho ochablého břicha. Teď i on lapá po dechu. Pustím jeho pravačku, aby se mohl sesunout na kolena.

"Na tebe." Odpovím zhnuseným hlasem. "A teď mi vypadni z očí."

Tomuhle chlapíkovi je tak čtyřicet a něco, ale na těch kolenou a s tou opilou tváři, tak na šedesát. Zvedne se na nohy a zmizí s nadávkami, které mě nezajímají. Mě teď zajímá jen jedno. "Jsi v pořádku?" Optám se chlapce, ležícího na zemi. Stále rychle dýchá.

Otevře oči. Hned se zabodnou do těch mých. Naše pohledy se střetli a mé srdce začalo zničeho nic silně bít. Takové nadherné oči. Mají barvu jako zrnka kávy, které melu v kavárně. Nemůžu se odtrhnout. "Myslím, že ano." Poví šeptem. To ztratil hlas stejně jako teď já?

Ba ne. To bude tím, že ho ten idiot, držel pod krkem. "Dobrá. Můžeš se zvednout?" Znovu se optám. Přikývne. Pomůžu mu tedy vstát, vzápětí se znovu sehne k zemi a ze země veme bílou tašku. "Ta je tvá?" Optám se. "Ano. Já.. Byl jsem v obchodě si něco nakoupit domů a když jsem se tu chtěl jen projít tak jsem omylem strčil do toho chlápka a on na mě hned začal řvát a pak.." Podívá se na stranu a pohladí si krk, na kterém si všimnu, že začíná mít značné otisky prstů. Pousměju se jeho tváři, ve které měl provinilí a zárověn děkovný výraz. Sundám si svůj šátek obmotaný okolo mého krku a udělám krok blíž k němu. "Tady." Zarazím se, když mu začnu obmotávat šátek okolo krku. "T-to ne! Vždyť vám bude zima!" Jen se usměji. To ho zarazí ještě víc. Jeho tváře chytí nádech červené. Jak roztomilé~ "Nebude. Hlavně, že budeš mít zakrytý ten pohmožděný krk."
Domotám šátek. Jeho krk je teď zakrytý a mě to aspoň trochu uklidní. Co? Proč by mě to mělo uklidňovat? Na co to zase myslím?

"Děkuju." Šeptne a pohled sklopí k zemi. Donutí mě to k úsměvu. "Není za co."

"Ale je!" Opět zvedne svůj pohled na mě. "Zachránil jste mě, daváte mi váš šátek okolo krku. Pomohl jste mi, aniž byste mě znal!" Jeho tváře ještě víc zčervenají, když vidí, že se pořád umívám. ""A to jsem měl nechat toho ochlastu tě uškrtit? To bych si neodpustil."

Ticho.

"Děkuju." Znovu mi poděkoval. "Jak se vám můžu odvděčit?" Optá se mě s nevinným várazem.

"Pojď semnou na kafe." Odpovím pohotově. Trochu ho to zarazí, ale hned potom přikývl. "Rád."

Vyrazili jsme. Nečekal jsem, že si celou cestu do kavárny a pak i v kavárně budeme tak horlivě povídat o všem možném. Byl jsem tak šťastný. Ještě šťastnější jsem byl, když jsem ho viděl a slyšel se smát. Byla to taková nádhera. Okouzlil mě. Od té chvíle jsme se pořád víc a víc výdali, zbližovali.

15.ledna. Polovina ledna

Tenhle den si zapamatuji.