You light up my darkest skies ( Xiuchen )

5. Rozhodnutí

"Kolik je?"

Vytáhnu z kapsy u kalhot mobil a podívám se. Mám ještě deset minut čas! Stíhám to! Radostí snad proskočím zdí! Ne.. To radši ne. Když se tak nějak uklidním ještě na něco si vzpomenu. Nemám na sobě ještě kalhoty.

Vyběhnu co nejrychleji schody a běžím do své ložnice, kde by měli být. Jsou tu!
Vezmu kalhoty, které si na sebe rychle obléknu a běžím zase dolů.
Říkal, že až bude blízko mého baráku tak zavolá. Mobil v mé kapse začne hrát. A hele!

Poté co jsem vytáhl mobil z kapsy jsem viděl na displeji mobilu to jméno.

"Ano?" Ozvu se jako první, když zvednu hovor.
"Za chvíli jsem u tebe." Oznámí mi brzká návštěva.
"Dobrá, jen si doobléknu kalhoty a budu." Povím mu a zasměju se.
"Ty stejně potřebovat nebudeš." Též se zasměje, ale úplně jinak.
"Hahaha, za chvíli jsem venku." Zavěsím.

To spíš ty tu budeš brzo bez kalhot. Doobléknu si tedy kalhoty a jdu na chodbu se obout a vzít si kabát. Mám vše? Mobil,peněženku, klíče.. Mám vše.

Kouknu se na sebe do zrcadla. Nevypadám až tak špatně, jak jsem očekával.
Chytím kliku od hlavních dveří. Pocit nervozity zase napadne mé tělo.
Zbavím se já toho někdy? Zatáhnu za kliku a vyjdu ven.
Začne foukat jemný větřík. Ta vůně blížícího se jara v něm, mě tak nějak uklidní.

Dveře zamnou se sami zavřou a já pak jen zamknu. Otočím se zase na cestu, na kterou sejdu. Osoba v dálce, oblečena do krémového kabátu, který je dlouhý k začátku stehnům, krk zahalený rudým šátkem a čistě černé uzké kalhoty, které vypasovávají fakt všechno, se ke mě blíží s úžasným úsměvem.

"Ty jsi mi teda rychlí."
Poví mu, když je u mě. Pořád se usmívá. Zamiloval jsem si jeho úsměv. Jeho celého.

"Nenechám tě přeci čekat, ne?" Odpovím mu přitáhnu si ho pro jeden menší polibek. Než vůbec stihne zareagovat, odtáhnu se chytím ho za ruku.

"Baví tě mě provokovat?" Znovu se mě optá a já se jen nevinně usměju.
"Nee, jak tě to mohlo napadnout?" Odpovím mu otázkou a jeho odpověď byla taková, že mi stiskl silně ruku.
"Dobrá, už budu hodný." Upokojil jsem ho. "Můžeme vyrazit?"
"Hm." Přikývne.

Vyrazíme tedy ruku v ruce do místního parku. Procházíme se, povídáme si o všem možném i nemožném, mluvíme o různých vzpomínkách či zážitcích. přemýšlíme dalo by se říct o naší budoucnosti. Naše budoucnost. Dneska se ho na to chci zeptat.

No tak! Seber se chlape!
Když ho chci zastavit a zeptat se ho na tu věc, zastaví on mě. Nečekaně mě políbí na rty. "Nemohl jsem si pomoct." řekne mi jakoby nic a zase jdeme.
Co to bylo? Pořád jsem nějak mimo. Nechávám tamtu otázku na něho být a jdeme dál parkem.

Chodili jsme takhle celý den, lampy okolo nás začali už svítit. Stmívalo se. To jsme vážně celý den chodili po parku a povídali si? Připadá mi to jen jako pár minut, co jsme odešli od mého baráku. Zvláštní. S ním utíká čas tak rychle. Nevím jestli je to dobře nebo správně.

"Chennie? Nemáš hlad?" Optám se toho roztomilého stvoření, které objímá mou ruku a usmívá se od ucha k uchu.
"Hmmm, docela jo." Podívá se na mě pořád stím úsměvem.
"Tak pojď." Vedu ho na místo, kam rád chodím, když mě přepadne hlad.
"Pizza!" Rozkřikne se Chen, když uvidí menší restauraci se svítícím logem "Domino" a u toho namalovaný kousek pizzy.

"Už několikrát jsi mi říkal, jak moc miluješ pizzu tak mě napadlo, proč tě na ni nepozvat?" Chen je snad ještě víc rozzářený, než předtím. Jsem šťastný, když ho vidím takového. "Už jsem ti řekl, že tě miluju víc, jak tu pizzu?" Optal se mě a já přikývl. "Řekl jsi mi hned jak jsem dělal uraženého, že miluješ ještě někoho jiného, než jen mě." Zasměju se a bez jakýhkoliv otázek s Chenem vlezu do restaurace.