You light up my darkest skies ( Xiuchen )

6. Lahodná vzpomínka

To je ta změna.

I po krátkém čase jsem byl strašně rád, že mě to napadlo a že Chen souhlasil.
Byli jsme šťastní až do poslední chvíle. Otřu si hřbetem ruky slzy, které jsem nemohl zadržet.

Našli se tak náhodou, jako plno dalších věcí.

Rukou přejedu zase po tom bílém mraku na kterem právě sedím. Usnu tu ještě někdy?
Slezu z postele a znovu se rozhlížím po pokoji. Až moc vzpomínek..
Tolik ran, které se nikdy už nezahojí.

Noční stolek. Vidím na něm.. jeho fotku.
Fotka je uložena v tmavě hnědém rámečku. Takovou barvu měli jeho oči. Ztrácel jsem se v nich, utápěl jsem se v nich, v jejich kráse. Uvidím ještě někdy ty kávové oči?

Beru za kliku od dveří za kterou zatáhnu.. Chvíle, kdy stojím mezi dveřmi a vše se mi přehrává..

Měl bych to tu spálit...

Stojím opět na chodbě a dveře od dalšího místa vzpomínek zavřu.
Jdu dolů po schodech. Je tu takový klid. Nepříjemný klid.
Od rána mě neopustila ta chuť po kafi.

Kdyz dojdu dolů, otočím se směr kuchyň. Nad linkou jsou menší skřínky na nádobí,hrnky, skleničky, na všechny možné drobné věci.

Při otevírání jedné z těch skříněk mi zmrzne úsměv na tváři..
Vidim dva hrnky. Jsou to takové obyčejné hrnky pro páry, každý má na sobě jednoho vlka.
Když se ty hrnky daji správně k sobě, vlci se dotýkaji čumáky a nad nimi je srdce.
Jeden hrnek je můj a jeden je jeho. S mírným třesem v rukou oba vyndam a pložím na linku před sebou. Zavřu skříňku a otevřu hned tu vedle ní, kde je schované kafe.
Skleněnou nádobu s rozemletými zrníčky  položím vedle hrnků.
Do hrnků rozdělím dávky, jak jsme to vždy pili.

Ty hrníčky.. dívám se na ně jakobych je viděl úplně poprvé, přitom jsem ten svůj snad skoro 4x rozbil. Uchopím rukojeť konvice s uvařenou vodou a naliji do hrnku vařící vodu.

Vůně kávy se roznesla snad po celém domě.
Konvici dam zpět na své místo. Oba hrnky vezmu za jejich ouška a nesu na stůl tady v kuchyni. Svůj hrnek dám na svoje místo, jeho hrnek na naproti mě. Vždy jsme sedeli naproti sobě, aby jsme na sebe viděli.

 "Proč tu nejsi?"

Pozoruji jeho hrnek. Doufám v to, že se hrnek zvedne. Že ho zvedá on a ze se mi jem zdálo to co se stalo. Nic se neděje. Nové slzy se mi znovu nahrnou do oči, ale nepustim je.

"Neplač."

V hlavě se mi vybavil jeho hlas. Ten jeho úsměv, když mi to říkal. Nechci tomu věřit..
Vezmu teplý hrnek do ruky a usrknu kávu.

Kdy jsme vlastně kupovali tyhle hrnky?

Pamatuji si, že jsme byli na procházce. Při prochazce jsme se dostali na malinký plácek tady ve městě, kde jsou od jara různé stánky se vším možným. Tam je zahlédl. Rozzářil se jako malé dítě, které vidi hračku po které již  dlouho prahne.
Musím se nad touhle vzpomínkou usmát.


Bylo to 20.dubna.

Jak si to pamatuji? Můj dobrý přítel měl v ten den narozeniny. Vím, že jsem mu psal smsku, načež mi to ale bylo k ničemu, jelikož jsme je potkali u stánků s cukrovou vatou. Vtipné.

Ahh Lu.. Máš takové štěstí. Ty i Sehun.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Zdravím vás, moji drazí!
Ano, vidíte opravdu správně. :D Sice to je zase něco málo, ale aspoň k těm 600 slovům :3

Yeah..Pořád pokračuji v této povídce, i když mě samotnou to pak asi zničí.. ALE NEVADÍ! :D
Je super, že ted budu mít více volna, takžeee.. To známená víc kapitol s mým kapitolovkám tady, více drabblů a povídek na přání! :3
Zrovna dneska (tedy až po té do dojedu z domlouvání brigády..) jsem začala psát pár drabblů a pár povídek na přání, co mi několik lidí psalo.
Tento týden budu na svém wattpadu více vydávat. ^^

Ale teď.. Přeji hezké čtení a snad tuto povídku ještě něco otevře a pozná ~