Dopisy nikam

1. První dopis

Seděla jsem ve svém pokoji, záda otočená ke dveřím, čelo položené na desce starého psacího stolu. Pracovní plochu osvětlovala jen jedna občas poblikávající žárovka v mojí lampičce. Z fotek na zdi se usmívaly tváře členů mé rodiny. Usmívaly se z fotek pořízených v době, kdy se svět ještě zdál v pořádku. Když se mi ještě život nehroutil a hlava se mi nechystala explodovat z toho všeho, co se stihlo semlít v posledních několika týdnech. Nebylo to fér. Nic z toho co se stalo. Nezasloužila jsem si to.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Všechno se začalo sypat jednoho šedivého listopadového podvečera, kdy v obývacím pokoji zazvonil telefon. Jako obvykle byli moji rodiče někde na služební cestě, takže bylo na mně abych telefon zvedla. Ozval se naprosto cizí hlas: ,,Je to paní Orrová?" ,,Tady její dcera, Maisie Orrová. Kdo volá?" odpověděla jsem. ,,New Yorská policie. Jedná se o Ryana Orra. Je to váš příbuzný?" ,,Ano, Ryan je můj bratr. Co je s ním?" ,,Ryan Orr měl vážnou autonehodu. Nyní je v kritickém stavu v nemocnici Coney Island." Nečekala jsem na nic dalšího. Popadla jsem klíčky od auta a rozjela se do nemocnice. 

,,Jsem tu kvůli Ryanu Orrovi," vykřikla jsem na recepční a ta se jen znuděným hlasem zeptala, zda jsem jeho příbuzná. ,,Jsem jeho sestra. Můžete mi laskavě říct, kde je a co se mu stalo?" Žena ve středním věku s kulatým obličejem si posunula brýle na nose a změřila si mě otráveným pohledem. ,,Chviličku,"zamumlala a začala mučivě pomalu psát něco do počítače. ,,Váš bratr měl těžkou autonehodu. Nyní je na jednotce intenzivní péče napojen na přístroje. Jeho pokoj má číslo 2565 a nachází se na 4. poschodí." Dál si mě nevšímala a tak jsem se rozběhla k výtahu a stiskla číslo 4. 

Netrvalo dlouho než jsem našla jeho pokoj. Motala se kolem něj spousta osob v bílých pláštích a mě snad ani nikdo nezaregistroval. Snažila jsem se mezerami ve dveřích nakukovat do pokoje, ale nic jsem neviděla. Nakonec jsem si odchytla sestru: ,,Promiňte, jsem sestra Ryana Orra. Můžu ho vidět?" Zdravotní sestra, která nemohla být o moc starší než já, nakrčila obočí a hlesla: ,,Pojďte se mnou." Následovala jsem ji do místnosti, která vypadala jako psychologická ambulance. Byla vymalována zářivými barvami a na zdech visely veselé obrázky štěňátek, koťátek a dalších -átek. ,,Řeknete mi, proč jsme tady?" zeptala jsem se, oči upřené na citát na stěně - Smutek mizí, když jdeme stále vpřed. Paulo Coelho. Napadlo mě jen to, že je to strašná blbost. ,,Víte, vašeho bratra sem dovezli ve velmi špatném stavu. Byl v bezvědomí a sotva dýchal. Dělali jsme, co bylo v našich silách, ale zdá se, že Bůh s ním měl jiné úmysly. Je mi to moc líto, slečno Orrová," řekla sestra a já nevěřícně zamrkala. ,,Chcete mi říct, že Ryan umřel?" Odpověděla jsem zakýváním hlavy a sklopením očí na podlahu. ,,Aha," vyrazila jsem ze sebe a pak se všechno seběhlo nějak moc rychle. 

Seděla jsem na nemocniční chodbě několik hodin. Seděla jsem tam tak dlouho, že už stihli převézt Ryanovo tělo a dokonce se tu objevili i moji rodiče. Bouřlivě debatovali s doktory a já si přála jedinou věc, zmizet odsud. Zmizet z tohohle města, z tohohle světa od všech těch lidí, kterým záleželo jen na sobě samých. Po době dlouhé tak, že mi připadala jako celý rok, mě rodiče odvedli k autu a jeli jsme domů. Zvláštní bylo, že už mi to místo jako domov ani nepřipadalo. Náš dům byl vždycky poloprázdný, ale teď se tam vznášela atmosféra, kterou nedokážu slovy vysvětlit. Strach, tíseň, smutek, samota.

Sotva se za námi zavřely vchodové dveře, začali na sebe rodiče křičet. Křičeli tak moc, až jsem se bála, že z toho hluku spadne lustr v jídelně. Křičeli tak moc, že málem praskaly skleničky v kuchyni. Křičeli tak moc, že jsem zaječela jsem nejvíc umím a utekla do pokoje, kde jsem zamkla dveře a plácla sebou na postel. Následujících několik dní jsem nedělala nic. Nejedla, nepila, nespala. Veškerou mojí zábavou byl pláč a vzlykání. 

Asi třetí den se ozvalo nejisté zaklepání na dveře. ,,Maisie, můžu dovnitř?" zeptal se has, který kdysi patřil mému otci. ,,Ne! Jdi pryč," řekla jsem vyrovnaně. ,,Neodejdu dokud mě nepustíš." Potom jsem slyšela zvuk, který zněl, jako kdyby jeho záda sklouzla po druhé straně dveří. ,,Maisie, nech mě si s tebou promluvit," poprosil asi po dvou hodinách a já poprvé za tři dny vstala z postele, abych odemkla dveře. Hned jak slyšel cvaknutí zámku, zabral za kliku a vešel do mého pokoje. 

,,Vím jak ti je a vím jak moc to bolí, ale odpoledne je pohřeb a myslel jsem, že bys tam chtěla být," řekl táta a posadil se na postel zády ke mně. ,,Na pohřeb půjdu, ale mluvit s vámi nechci. Ani s tebou, ani s mámou," rozhodla jsem. ,,Nemůžeš nás přece vinit z toho co se stalo, nebo ano?" zeptal se. ,,Měli jste to být vy, kdo u něj měl být první. Měli jste to být vy, komu to řekli nejdřív. Vy, ne já," zašeptala jsem. ,,Já vím," bylo vše, co řekl, než se zvedl k odchodu. ,,Pohřeb je ve dvě," oznámil a odešel.

Vzpomínka na poslední rozloučení s Ryanem je nejsmutnější věc mého života. Moc si z toho nepamatuji, protože jsem viděla rozmazaně kvůli slzám. Vím jen to, jak bratrovu rakev spouštěli do země, jak jsem na ni hodila hrst hlíny a jak to samé udělali moji rodiče. Bez slzy, bez mrknutí oka.

Ten den jsem se zařekla, že se svými rodiči nepromluvím už do smrti ani slovo. Ne v den pohřbu, ale dva dny po něm, kdy odjeli na další pracovní cestu a nechali mě opět samotnou. Nenáviděla jsem je. Před pěti dny mi zemřel bratr, jediný člověk, který se o mě doopravdy zajímal, a oni si klidně znovu odjeli. Na 3 týdny do Berlína. 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

A tak jsem tady. S hlavou na stole, s papírem vedle a s tužkou v ruce. Počítač hrčící příšerným zvukem mi vyhodil náhodnou adresu. Napsala jsem ji na obálku a dovnitř vložila krátký dopis, který obsahoval následující:  

 Milý příteli, nevím kdo jsi, jak se jmenuješ ani jaký je tvůj život. Vím jen to, že ten můj je v tuhle chvíli na nic a já nechci být sama. Nechci, aby tě moje dopisy obtěžovaly a určitě je nemusíš číst. Jen mám potřebu se svěřit někomu, kdo neví, kdo jsem, jak se jmenuji a kde bydlím. Někomu, kdo nemůže nic z toho, co napíšu sdělit někomu dalšímu. Doufám že mi rozumíš.S pozdravem, Nikdo.