Unhappily in love

Chapter III. - I've got something to tell..

Další den byl pro Ginny utrpením. Celý den narážela na Hermionu a vždycky se jen tak tak dokázala vyhnout vážnějšímu rozhovoru. Když už konečně skončilo vyučování a Ginny si oddechla, že má konečně čas jít si lehnout a být sama, narazila po cestě do společenské místnosti na Harryho.

"Ahoj Ginny. Mohl bych s tebou na chvilku mluvit, prosím?" začal Harry hned, jakmile ji uviděl. Ginny jen s úsměvem přikývla a následovala Harryho a konec chodby.

"Chtěl jsem se zeptat, proč se dneska vyhýbáš Hermioně. Abych řekl pravdu, Hermiona mě poprosila, abych to zjistil. Nechci ti lhát, Ginny, ale rád bych to věděl, víš. Taky mě to zajímá."

Ginny si povzdechla. Nedokázala by Harrymu lhát. "Dobře, ale nesmíš o tom nikomu říct."

"Neboj, budu mlčet." slíbil Harry a Ginny mu, ač neochotně, řekla celou pravdu o svém tajemství, o tom, že se trápí a nedokáže Hermioně nic říct. O tom, že to ví Draco, mlčela. Kdyby o tom Harrymu řekla, musela by přiznat, že ví, co je mezi Hermionou a Dracem, ale to by nikdy neprozradila.

"Měla by sis o tom s Hermionou promluvit, Ginny. Pomůže to nejen tobě, ale i jí a vlastně celé situaci. Zkus to, ano?" Potom se s ní Harry rozloučil a odešel na večeři.

Chvilku nad tím přemýšlela, ale nakonec uznala, že by se měla jít najíst. Jak tak uvažovala nad Harryho slovy, zamířila místo na večeři do společenské místnosti, aby si odložila brašnu. Nakonec si jen došla do kuchyně pro pár brambor a kus masa. S večeří na talíři zamířila na Astronomickou věž, kde se chtěla v klidu najíst a popřemýšlet. Když otevřela dveře, zděsilo ji to, co viděla.

U zábradlí na zemi na tenké dece seděli Draco s Hermionou a dívali se na bradavické pozemky. To by Ginny tolik nevadilo, kdyby se nedrželi za ruce. Aniž by o sobě dala vědět, otočila se, zabouchla za sebou dveře a utíkala chodbou pryč.

"Ginny!" ozvalo se daleko za ní, avšak ona neměla v plánu zastavit. V očích se jí objevovalo pořád víc a víc slz, ale rusovláska se nezdržovala, aby je setřela. Neviděla, kam běží, ale bylo jí to jedno.

"Notak, Ginny, stůj!" zakřičel teď hlas za ní silněji. Ani na tohle nereagovala a běžela dál. Zastavila se teprve, když ucítila, jak ji někdo bere za paži. Prudce se otočila a narazila tak do hrudi vysokého blonďáka.

"Co chceš?" okřikla ho, ale do očí se mu nepodívala.

"Mluvit s tebou." odpověděl a snažil se jí podívat do očí.

Ginny jen trhla hlavou a s očima plnýma slz se dívala do země. "A o čem?"

"Co jsi tam dělala?" začal opatrně blonďák.

"Chtěla jsem se v klidu a SAMA najíst a přemýšlet u toho." odpověděla zcela upřímně dívka s pohledem stále upřeným do země.

Draco si jen povzdechl a modrošedýma očima se zatoulal někam vysoko a hodně daleko za Ginny. Potom se otočil a Ginny jeho pohled následovala.

Za Dracem, daleko v chodbě, stála Hermiona a sledovala je. Ginny jen tiše popotáhla, svižně se otočila a vyběhla pryč. Na veškeré další volání už nereagovala.

***

Ťuk! Ťuk!

Ginny zvedla hlavu a rychle si otřela oči. Nečekala, že by za ní někdo přišel. "Dále." zavolala, aby ji osoba za dveřmi slyšela. Bylo jí jasné, že to bude Hermiona, ale doufala, že je to někdo jiný.

Dveře se pomalu otevřely a Ginny zahlédla husté kadeře hnědých vlasů. Ihned zabořila hlavu zpátky do polštáře a snažila se, aby nebylo poznat, že jí slzy máčí už tak dost mokrou látku polštáře.

"Ginny? Mohly bychom si promluvit?" pronesla po chvíli Hermiona, když druhá dívka nezvedla hlavu.

Ginny se ani nehla, ani nepromluvila, když se vedle ní na postel posadila hnědovláska a položila jí soucitně ruku na ramenou, které zrzce vykukovalo zpod polštáře.

"Notak, Ginny. Netrap mě ani sebe. Pověz mi, co se děje. Vždyť jsme nejlepší kamarádky. Víš, že ti vždycky pomůžu." pokračovala Hermiona, ale očividně opět neúspěšně.

"Ginny, prosím.. Mluv se mnou." zkusila to naposledy.

Rusovláska zvedla hlavu a zadívala se uslzenýma očima na brunetku před sebou. "Promiň.."

"U Merlina! Co se děje, Ginny? Proč pláčeš?"

Ginny se pousmála. "Nic, jen špatná vzpomínka."

Hermiona se naopak zamračila. "Nevím proč, ale nevěřím ti. Řekni mi pravdu, prosím."

Hnědooká dívka schovaná mezi polštáři sklonila hlavu. "Nemůžu."

Hermiona se znovu zamračila, tentokrát víc. "Mluvila jsem s Dracem a ten tvrdí, že se s tebou něco děje, něco vážného. Já chci vědět, o co jde. Jsem tvoje kamarádka, vždycky ti pomůžu a ty to víš!"

Ginny se znovu rozbrečela. Tíha všech pocitů vůči Hermioně byla obrovská a ona na to nebyla dost připravená. Jediné, co si teď kromě tíhy na duši uvědomovala, byla přítomnost jiného zdroje tepla. Nepatrně zvedla hlavu, jen aby spatřila Hermionu, která ji láskyplně svírala v náruči a něžně ji hladila po vlasech.

Trvalo asi dvacet minut, než se Ginny uklidnila. Když konečně přestala brečet a jen tak zírala před sebe, Hermiona znovu promluvila. "Nebudu tě nutit, ale měla by sis o tom s někým promluvit. Pokud chceš, jsem tu jen pro tebe."

Rusovláska jako by sváděla vnitřní boj. Na jednu stranu se chtěla zbavit toho tíživého mučivého pocitu na duši, ale na druhou stranu měla strach z Hermioniny reakce. Nakonec se ale rozhodla!

"Hermiono, já ti musím něco říct.." pronesla tiše. Hnědovláska ji jen povzbudila úsměvem a Ginny s těžkým povzdechnutím pokračovala.

"Pamatuješ si na tu chvíli, kdy jsme si povídaly o člověku, který je pro nás v životě opravdu důležitý? Mluvila jsem tehdy o kamarádce, která je pro mě víc než jen kamarádka, ale neřekla jsem ti, kdo to je. Byla jsi to ty. A právě tehdy, když jsem o tobě mluvila, jsem si uvědomila, že naše přátelství už nikdy nemůže být jako dřív. Víš proč? Jistě, že nevíš. Tak poslouchej!" Ginny se na okamžik odmlčela, zhluboka se nadechla a navázala na svá poslední slova. "Je pro mě doopravdy těžké tohle říct nahlas, ale bude to nejlepší, jak řekli Draco a Harry. Nevím, jak to říct, ale nějak to zkusím. Viděla jsi někdy svoje oči v zrcadle jinak, než je vidíš vždycky, když se díváš, jak vypadáš? Viděla jsi v nich někdy ty jiskřičky? Nebo to, jak září, když se směješ nebo jen když máš z něčeho radost? A všimla sis někdy, jakou mají jasnou barvu, když pláčeš? Uvědomila sis někdy, jak krásně vypadáš, když se usměješ jen tak? Máš ponětí o tom, jak jsi krásná? Nejsi jen dokonale chytrá nebo milá či přátelská.. Pro mě jsi dokonalá. Já.. Nikdy dřív bych tohle nedokázala říct nahlas nebo to vůbec přiznat, ale já.. Hermiono, já tě miluju!"

Hermiona na Ginny zírala s téměř otevřenou pusou. Neměla nic, co by na to řekla. Ginny naopak věděla přesně, co říct. "Prosím, Mio, jdi pryč."

A tak se Hermiona, celá ještě úplně vyvedená z míry, zvedla z postele a nechala Ginny o samotě.