difficult fate

2.kapitola-nemilá procházka

Nikol
Jdeme spolu po ulici do kavárny je mi to už trochu trapný nemáme si co říct, a jsou trapný chvíle ticha..Už je to naposled co jdu sama s někým novým kdyby tu byla Viky a Josh určitě by jsme se smali...
"a co kluci už si ňákýho měla " zeptá se mě Jim
...v duchu se zasměju
"je mi 19.... Jo měla " řeknu a Zčervenam
"a ty?"po chvíli se zeptam
"....jo, ale nespali jsme spolu" řekne trochu zahambeně..
"proč se vůbec ptáš? " řeknu
"nevim jen mě to zajmá " řekne
"aha"
Už jsme u kavárny a mě furt vrtá hlavou proč se mě ptal...
Je to taková stará kavárna jak po druhý světový vejdu a vmžiku ke mě přilítne pes nehorázně se vyděsim...Jim mě začne uklidňovat ať jsem v klidu, ale ňák to nepomáhá, vstanu ze země na kterou jsem předtím spadla a opráším se jdeme se posadit je to tu zvláštní nikdo nikde kavárna leží na kraji města u lesa nelíbí se mi tu. Přijde k nám paní je vysoká tak metr devadesát, zeptá se co si objednáme vůbec nic jsem si nevybrala protože jsem celou dobu přemýšlela nad tím jak je to tu zvláštní.
"Jedno kafe prosím! "vyhrknu
"všechno to bude "řekne
"ano" přikívnu
"a ty Jime?"zeptá se
"jako vždy "
Žena odejde, a já se zeptam jestli jsem Jim chodí často "ano" řekne
"a proč? "zeptám se
"je to podnik mích rodičů "ušklíbne se
"opravdu pani, vypadá to tu jak v muzeu"řeknu a pohvíli si to uvědomím co jsem vlastně řekla za urážku...
-"promiň to ze mě vylítlo samo"
>"dobrý chápu to"
-"a ty tu bydlíš? "zeptám se. Už ho to musí štvát jak ho vyslícham.

O půl hodiny později
Jdeme domů lesem aby jsme si zkrátili cestu uvidíme dům je ještě světlo tak tam jdeme je to taková stará zřícenina. Vyjdu patro a jdu se podívat do pokoje je to stará ložnice najednou se za mnou zavřou dveře a v nich Jim
-"co to děláš? "začínám mít strach..
>"nic"zamkne
-"to už přestává být sranda otevři! "
protočí očima a řekne
>"neříkej že to nechceš.. "
Zní jak úchyl třesou se mi kolena
Něco vytáhne z kapsy je to iněkční stříkačka je v ní ňáká zelená voda, leknu se a začnu křičet vím že mě nikdo stejně neuslyší vždyť jsme v lese, nechápu jak se mi ze začátku mohl líbit je odporný úchyl...
Jde ke mě a já začnu utíkat ke dveřím nemůžu je otevřít klíč má v kapse, chci se rozběhnout, ale on mě chytne za ruku, a bodne do mě stříkačku stačim ho kopnout do nohy křikne a pustí mě
>"stejně už mi neutečeš "řekne zlověstně.
Běžím k oknu a cítím jak mi slábnou nohy svalím se na zem, a pomalu ztrácím vědomí...

Doufám že se vám příběh líbí
:-D:-)