Stay strong*

5.část

Uplynuly skoro dva měsíce, než jsem se s ním potkala znova.

Hned jak mě viděl, smál se. „Starý známí. Ahoj."

„Ahoj" odpověděla jsem a posadila se na lehátko vedle. „Jak to, že jsme se tu teď tak dlouho nepotkali? Ty jsi chodil jindy?"

„No, ne, to ne... Byl jsem pryč, takže spíš jinde..."

„Vážně, kde jsi byl?"

„S kámošema v Americe."

„Až v Americe?" divila jsem se.

„Jo, kvůli práci."

„Kvůli práci? Co děláš?" Ještě než jsem dokončila otázku.

„Promiň..." omluvil se a vzal to. „Ahoj Paule..." Víc jsem nevnímala. Nandala jsem si sluchátka do uší a zasnila se. Po nějaké době mi začala docházet baterka a tak jsem je zase vytáhla.

„Nevadí ti, že jsem na tebe mluvil?"

„Jéé, promiň." Omluvila jsem se Liamovi, který už zase ťukal něco do počítače. „Co jsi chtěl?"

„To už je teď jedno..."

„To neva, vědět to můžu."

„Jo, ale nemusíš."

„Hej, ale já chci!"

„Ale já ne." Zašklebil se a pak na mě vyplázl jazyk.

„Fajn" dělala jsem uraženou a otočila se na druhý bok.

„Kolik ti vlastně je? 11-12?" uslyšela jsem za sebou pošklebnou otázku.

„11-12? Vypadám na 11-12?!"otočila jsem se zpátky.

„Jo?" změřil si mě pohledem.

„Aha a tobě je kolik? 6?" zeptala jsem se stejně provokativně, jako on.

„20." Řekl s naprosto vážným výrazem.

„Mě je 18." Zase jsem napodobila jeho obličej.

„Haha... ne, fakt, kolik ti je?"

„No 18."

„Jo, myslel jsem si, že říkáš pravdu..." řekl s takovým zvláštním tónem a zasmál se.

„Cccc..." otočila jsem hlavu na druhou stranu.

„Co je?" „To jako fakt vypadám na 12?"

„Ne... jen jsem tě zlobil..."

„Uff..." položila jsem si ruku na hrudník a se smíchem si ulevila.

...

„Liame, ty jsi odtud?"

„Odkud?"

„Z Londýna, ne?"

„No... Teď už jo."

„Teď? Stěhoval si se?"

„Jojo. Předtím jsem žil s našima a se ségrama ve Wolverhamptonu."

„Máš ségry?"

„Jojo, dvě starší." Téměř celé vyšetření jsme prokecali úplně v pohodě. O rodinách, zvířatech, kamarádech...

„Rose, pospícháš?" zeptal se mě, když nás oba pustili.

„Ani ne..."

„A nechceš jít na kafe?"

„Jasně." Usmála jsem se nadšeně a dopla si bundu. Venku začíná být docela zima. Sotva jsme vyšli z nemocnice opakovalo se skoro to samé, co minule.

„Liame!" vrhly se na něj dvě, tak 10-12ti leté holky.

„Počkej chvilku, jen tohle vyřídím."

„Musím ještě do lékárny, sejdeme se tam?"

„Fajn, tak běž." Usmál se na mě.

Když jsme byli v kavárně, několikrát se mi stalo, že nás někdo vyfotil. „Co to furt dělaj?!" trochu mě to deprimovalo. Trochu...Docela dost.

„To je normální..."

„Normální? Mě to nepřijde!.."

„No, časem se na to dá zvyknout..."

„Jseš snad..."

„Promiň..." zase mu zvonil telefon.

„Jo, Andy?...Cože? Hned jsem tam!" položil telefon.

„Promiň, musím jít..." vzal ubrousek, rychle na něj něco napsal, zaplatil a odešel. Až když se za ním zavřely dveře, podívala jsem se na ten ubrousek, který mi dal do ruky. Bylo na něm jeho číslo.

Dopila jsem kafe a vydala se za Amber. Akorát se vrátila z rehabilitace. „Jak jsi na tom?"

„Vypadá to dobře. Prej mám ještě šanci, že to rozchodím..."

„Vážně? To je super!" obejmula jsem jí.

„A co ty?" zeptala se.

„Chodím na ty dialýzy, jinak všechno při starém."

Usmála se. Z jejího smutného úsměvu jsem poznala, že by to ráda řekla taky, jenže u ní se změnilo skoro všechno.

„Budu ti muset někoho představit."

„Fakt? Koho?" Začala jsem mluvit o Liamovi.

„Rose, já ho asi znám..."

„Vážně?"

⬇⬇⬇⬇

Jeden z nudnějších

Dáreček k Vánocům ❤

S láskou Vaše ⚓Katie⚓