Stay strong*

1.část

Probudila jsem se v bílé místnosti, do které nablýskaným oknem vstupovalo sluneční světlo. Všechno mě bolelo. Právě jsem za sebou měla ten nejhorší zážitek v celém svém životě. Nikomu bych nepřála tohle zažít a ani já už nechci. Poslední, co si pamatuju, je jízda autem, pak obrovská rána a bolest snad všude po těle.

Rozhlédla jsem se po pokoji. Na vedlejší posteli ležela Amber, kamarádka, která řídila. Když jsem jí viděla, bylo to jako by mi někdo dal ránu do zad. Byla zafačovaná od hlavy až k patě a kromě očí a špičky nosu jí nebylo vidět snad vůbec nic. Oči měla zavřené a do nosu zavedené dvě hadičky, stejně jako já. Vzpomněla jsem si, že největší bolest jsem měla v nohách a tak jsem opatrně nadzvedla peřinu, abych zjistila, jestli je všechno v pořádku. Měla jsem jen na jedné zpevněný kotník. Co mě ale zarazilo víc, byla silná bolest v břiše, když jsem se pokusila pohnout. Měla jsem zalepené a zafačované celé břicho.

„Dobrý den, slečno Thompsonová. Jak vám je?" zeptala se mladší, celkem sympatická sestřička. „Jde to", zašeptala jsem. Až mě překvapilo, jak jsem slabá.

Čekala jsem, že okolo sebe uvidím aspoň někoho z rodiny, nebo někoho blízkého, ale nebyl tu nikdo. Kromě spící Amber a sestry tu nebyl vůbec nikdo. Bylo mi to líto.

Sestra mě seznámila s mým stavem, kromě naštípnutého kotníku a zlomené ruky jsem přišla o jednu ledvinu. Ale i tak si myslím, že je to jako malý zázrak. Mohlo to dopadnout mnohem hůř. Větší starosti, než sama o sebe jsem si ale dělala o Amber. Vypadala hrozně. „A ona?" zašeptala jsem potichu, když mi sestra dovykládala o tom, jak často budu docházet na dialýzy a co to pro mě bude znamenat. „Je mi líto slečno, ale moc velkou šanci jí nedáváme. Utrpěla velký otřes mozku, je v kómatu a i když se z toho probere, nebude už nejspíš nikdy moct chodit." Ty slova způsobily, že se z mých očí staly dva slané vodopády, které se nedaly zastavit. Nechci o Amber přijít. Nemůžu o ní přijít, je pro mě jako sestra. Ale ona je silná, takže to zvládne. Musí!

V nemocnici se pomalu vlekl den za dnem a stav nás obou se zlepšoval. Jen Amber se stále neprobouzela. Rodiny jako by úplně zapomněly, že nás měly. Za celých deset dní, co jsem se probudila, za mnou nikdo nepřišel. Jen párkrát strší brácha a za Amber asi 3x její mamka. Tohle mě vážně mrzelo. Neměla jsem sílu na to jim zavolat. Navíc jsem ani neměla čím. Přišla jsem o telefon.

Opatrně jsem se posadila a dívala se na Amber. Tak hrozně jsem si přála, aby se vzbudila, aby byla zase zpátky.

⬇⬇⬇⬇

Tak a je to tady, konečně jsem se k tomu dokopala Budu se snažit přidávat díl každý týden Moc děkuju všem co to čtete, moc to pro mě znamená ❤❤❤ Nebudu vám u každýho dílu psát, že se strašně moc omlouvám za chyby ...prostě to tak je, a myslím, že to na mě nikdy nikdo nezmění Jestli jste došli až sem, tak vám opravdu gratuluji a můžete mi tady zanechat i hvězdičku nebo koment, abych věděla, jestli mám psát dál Kdybyste někdo chtěl, tak vám dám klidně i věnování ....už bych měla nechat toho svýho tlachání a jít spát a ještě něco, jestli máte nějaký dotaz, nebojte se napsat, nekoušu....teda jenom občas

S láskou Vaše ⚓Katie⚓