Stay strong*

3.část

Ještě jsem tam chvíli seděla a pak šla zpátky do pokoje. Nikdo už tam nebyl, jen Amber. „Jak ti je?“ „Žiju…“ odpověděla a trochu se pousmála. To byl trochu černý humor… „Ani nevíš, jak jsem za to ráda.“ Pohladila jsem jí po ruce. „Rose? Jak jsme tu dlouho?“ „Asi měsíc.“ Oznámila jsem jí. „Měsíc?!“ vykulila oči. Jen jsem zakývala hlavou na souhlas. Netrvalo dlouho a zase usnula.
Asi po týdnu jsem musela nemocnici opustit. Potřebovali místo na pokojích. Vzala jsem kufr s věcmi, které mi přivezl starší brácha, aspoň ten si na mě několikrát vzpomněl, naházela jsem do něj všechno a odešla. Jela jsem domů autobusem. Odemkla jsem dveře od domu, nikdo tam nebyl. Vešla jsem k sobě do pokoje, vybalila si věci a hned si začala hledat práci. Chci doma trávit co nejméně času.Nakonec jsem našla-Servírka ve Starbucks. Starbucks mají to nejlepší kafe, které jsem kdy pila. Ale také pěkně drahé. Prý můžu nastoupit hned zítra. Chvíli jsem brouzdala po netu a pak jsem slyšela cvaknutí dveří. Neměla jsem chuť s někým mluvit. Jediný, koho bych ráda viděla, je Tristan. Můj starší brácha. Protože, i když to tak někdy nevypadá, mám ho fakt ráda.
Zůstala jsem zavřená u sebe v pokoji. „Rose?“ Vyšla jsem ze dveří. Byl to Tristan. „Ahooj!“ vyběhl schody a objal mě. „Jsem rád, že jsi doma.“ V tu chvíli, nevím proč, moje oči propustily několik slz. Až teď jsem si uvědomila, jak moc mi chyběl. Ale říkat mu pravdu, že nejsem ráda, že jsem doma jsem mu nechtěla a tak jsem mlčela a jen ho pevněji objala. „Co se vlastně stalo?“ začal vyzvídat. Uvařili jsme si kafe a sedli si spolu na sedačku v obýváku. Vyprávěla jsem mu všechno. On je moje druhá Amber. A má to i jiný výhody. Je to kluk. Dnešní kluk.
Zděsil se, když uviděl obrovskou jizvu na břiše, až nedávno jsem zjistila, že jí mám od operace i na zádech, že břicho bylo jen od těch střepů.
Co by jste čekali, že řekli naši, když mě uviděli doma? Nebylo to nic jiného, než: „Ahoj Rose.“ Vážně. Mamka se ještě zeptala „Jak ses měla?“ jenže to byla fakt hloupá otázka. Zvedla jsem se a s tichým pláčem utekla k sobě do pokoje.
Asi měsíc jsem chodila do práce a pak za Amber do nemocnice, kde jsem se snažila být co nejdéle. Její stav se zlepšoval. Hodně se zlepšoval. Jediné co se nelepšilo, byly její nohy. Poranila si míchu, takže už zřejmě navždy zůstane na vozíku.
Po měsíci jí pustili. Překvapovala mě její víra v to, že zase dokáže chodit. Podporovala jsem jí, i když jsem tomu po pravdě až tak moc nevěřila.
Já chodím na dialýzy. Pravidelně, jednou za týden. Během jedné jsem tam potkala toho kluka, kterého jsem tenkrát zahlídla na chodbě. Měl lehátko hned vedle mě. Byl zabraný do svého notebooku a pořád se tak pousmíval a pořád něco psal. Bavilo mě ho pozorovat, ale když už to trvalo moc dlouho, vytáhla jsem si časopis a začala si číst. Spíš jsem jen tak listovala a čekala, jestli mě něco zaujme.

⬇⬇⬇⬇

Já vím, že už dlouho.......hoooooodně dlouho nebyla nová část a chtěla bych se vám za to nějak omluvit, a proto tady máte rovnou dvě části Nic neslibuju, ale pokusim se přidávat častěji

S láskou Vaše ⚓Katie⚓