Zaklínačka

Pomoc?

Včera mě pověřil Thomson úkolem. V okolí jedné ulice se ztrácejí lidé, tak se na to mám podívat.

Už se stmívá a moc pouličních lamp tu není. Stojím mezi opuštěnými skladišti a váhám, co mám dělat. Nejspíš se tady jenom projdu, jestli tu je něco divnýho. Ještě jednou si zkontroluju zbraně a vyjdu. Po chvíli si uvědomím, že mě někdo sleduje. I když takový pocit mám poslední dobou často, myslím, že teď je oprávněný. Zastavím se. Jestli chci vědět, kdo to je, musím ho přimět, aby se mi ukázal.

,,Vím, že tam jsi," zavolám a rozhlédnu se kolem sebe. Všimnu si, že jeden stín je temnější než ostatní, tak se k němu postavím čelem, abych dala té neznámé osobě najevo, že o ní opravdu vím. Nikdo ale že stínu nevyjde. Popojdu blíž a zjistím, že tam nikdo není.

,,Ach jo, Ainslie, už začínáš být paranoidní," povzdechnu si. Takhle to moc daleko nedotáhnu. Otočím se a narazím do něčí hrudi. ,,Au."

,,Ale, ale, Ain... Myslel jsem, že chceš zůstat naživu," zašklebí se na mě cizí kluk. Poznám, že není člověk kvůli jeho  dokonalé a zářivé kůži, blond vlasům, modrým očím, jaké by žádný člověk nemohl mít, a hlavně kvůli blýskajícím se špičákům.

,,Kdo jsi?" snažím se co nejvíc nenápadně otevřít kapsu od bundy. ,,A jak to, že mě znáš?" chytnu dřevěný kolík.

,,Znám tě docela dobře, Ain," blýskne po mě zářivým úsměvem a chytne mě za pravou ruku, ve které držím kolík. ,,Jak jsem řekl, docela dobře." Zesílí stisk, až zasténám a pustím svou zbraň. Jakmile dopadne na zem, odkopne ji někam do tmy.

,,Nikdo mi neříká Ain a ne, neznáš mě," odseknu mu a vytasím mačetu, kterou mám na zádech pod batohem. Zaútočím na jeho hlavu, ale moc dlouho naše potyčka nepotrvá. Skončím s ostřím pod krkem a upírem za zády.

,,Začneme znovu: ahoj, já jsem Christopher."

Chvíli jsem zticha a zvažuju, jestli mám přistoupit na tu jeho hru, ale pak dojdu k názoru, že vlastně nemám moc na výběr, a tak na něj zavrčím: ,,Čau, já jsem Ainslie." Pustí mě, takže se k němu můžu otočit čelem. Zbraň mi ale nevrátí.

,,Jsem tu proto, abych ti pomohl," zatváří se vážně.

,,Nepotřebuju ničí pomoc," a zvlášť ne od upíra.

,,Vážně? Ty nechceš vědět, co se to tu děje? Nechceš vědět, kdo ti vymazal vzpomínky a co jsi dělala celý ten rok, když jsi byla pryč? Nebo to, proč brzo umřeš? Můžu ti pomoct, ale musíš mi důvěřovat," natáhne ke mně ruku s mačetou.

Důvěřovat upírovi? Tak to asi těžko. Ale...

Tadáá! Další díl je na světě. Teď to vypadá, že jednotlivé kapitoly spolu nesouvisí, ale to není tak úplně pravda. Doufám, že se vám tahle část líbila a všem vám moc děkuju za hvězdičky a komentáře;-)  Tak se zatím mějte.