Zaklínačka

Neznámý

,,No podívej se na to, Ainslie," řekne táta u snídaně, zatímco si čte dnešní noviny. ,,Za tu dobu, co jsme tu nebyli, zmizeli tři lidé, dva byli zavraždění a jeden dům vybuchl. Je tohle normální?"

,,Musíš to řešit u jídla?" ozve se mamka nesouhlasně.

,,Ale vážně, nepřipadá vám, že tohle město poslední dobou přitahuje zlé věci?"

,,Hm," odpovím a dál si ho nevšímám, jelikož zase musím jít do školy, a tak přemítám, jestli nepíšeme dneska nějaký test. Najednou se nějaká část mě probere. Přitahuje zlé věci? Zamrkám. Počkat... to by ale šlo, ne? Něco mě napadne, a tak vyskočím od stolu a vběhnu do svého pokoje.

Nastartuju počítač a netrpělivě zabubnuju prsty o stůl. Proč se to musí zapínat tak pomalu? Když už se konečně rozběhne, vyhledání si zaheslované zaklínačské webové stránky. Kliknu na statistiky a zadám naše město a jeho okolí. Zobrazí se mapa a na ní tečky, které ukazují, kde někdo umřel. Tečky jsou barevně rozdělené. Žluté jsou nevyřešené případy, červeně jsou ty, které už někdo vyřešil a ukázalo se, že za to můžou nějaké nadpřirozené bytosti a modré tečky jsou taky vyřešené, ale normální lidské smrti.

Pod mapou je graf, který ukazuje kolik lidí za nějaký den umřeli. Pod grafem je s několika vykřičníky napsáno, že je tu abnormálně hodně úmrtí.

Takže je to pravda. Děje se tu něco divného. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela, ale je pravda, že tu bylo hodně nestvůr. Jako kdyby je sem něco přitahovalo.

Přitahuje zlé věci. Ale co? Nebo kdo? Ten, kdo mi vymazal paměť? Ale na co tohle všechno? Chce snad postupně vyhladit celé lidstvo? K čemu by to bylo?

,,Ubíráš se správným směrem," ozve se za mnou cizí hlas, ze kterého mi přejde mráz po zádech. Rychle se otočím a spatřím kluka asi v mém věku, jak sedí na parapetu. Vypadá s těmi blond vlasy docela nevinně, ale tváří se arogantně a jeho oči jsou zlé. Jako kdyby ani nebyly lidské.

,,A kdo říká, že jsem člověk?" zeptá se jakoby nic. Otevřu pusu, ale nevydám ani hlásku, prostě na něj jen zírám.

,,Ty... ty mi čteš myšlenky?" ovládnu se nakonec. ,,Jak to?"

,,Proč myslíš, Ainslie? Jsi dost chytrá, mohla bys na to přijít. Já ti nic neřeknou, rád si hraju," jeho pusa se vytváří je do něčeho, čemu on asi říká úsměv, ale mně to připadá spíš jako hnusný škleb. ,,Zahrajeme si hru, ano? Zkusíš uhodnout, kdo jsem. Když neuhodneš... zabiju tě, když uhodneš, budeš se moct bránit," zasměje se. Pak vyskočí z okna a zmizí mi z dohledu. Najednou se oteplí. Ani jsem si neuvědomila, že mi byla zima.

Musím to někomu říct. Sakra, jde mi přece o život, jestli ten kluk nekecal a já myslím, že ne. Zatřesu hlavou, abych se probrala z transu a vyběhnu z pokoje. V chodbě mě zastaví máma s tátou.

,,Ainslie, co se děje?"poplašeně se zeptá mamka, když uvidí můj bledý obličej.

,,Musím říct..." nedopovím větu. Co musím? Cítím, že mi tu něco uniká. Co tu, sakra, dělám? ,,Já... no... vlastně nic," řeknu, abych uklidnila rodiče, ale vím, že jsem chtěla něco udělat, jenže si nedokážu vzpomenout co. Byla jsem v pokoji, ale co jsem tam dělala? A proč mi je taková zima?

,,Zlato?" máma se tváří ustaraně.

,,Není ti nic, Ainslie?" zeptá se zamračeně táta. Uvědomím si, že už docela dlouhou dobu zírám do zdi.

,,To nic, tati. Jen jsem se zamyslela," odpovím váhavě. Pak se radši otočím a vyjdu do školy.

Ano, já vím, že mi trvalo dlouho přidat novou část, ale tak nějak nebyl čas, znáte to. Taky vím, že se tu nic moc nestalo, ale je to docela důležitý díl. Ještě vám chci poděkovat, že tohle pořád čtete.

Upozornění: Možná teď dlouho nepřidám další kapitolu, za což se omlouvám. Je to kvůli tomu, že jsem měla napsaných několik částí do předu, ale nedávno jsem zjistila, že se mi vlastně nelíbí, takže je teˇˇd budu přepisovat.