Zaklínačka

...

Čauky, dneska píšu takhle na začátku kapitoly, protože ten konec bude... Já nevím, prostě mi přišlo, že se moje kecy na konec moc nehodí:D Nicméně doufám, že se vám to bude líbit. Možná (opakuji možná, rozhodně nic neslibuju) se mi podaří přidat další část dost brzo (myslím tím na moje poměry dost brzo). Ale možná taky ne:D

Jak se to mohlo stát? Ještě před půl hodinou jsem si myslela, že mám vyhráno... ale on si se mnou jenom hrál. Vyloženě se bavil.

Jsem někde na hranici mezi vědomím a bezvědomím. Do všech částí těla mi vystřeluje bolest, kvůli které už mám trochu otupené smysly, ale i tak je to hrozné. Ale nekřičím. Ani ho neprosím. Bylo by to k ničemu a jemu by se to líbilo. Jak se to jen mohlo stát? Měla jsem vědět, že to je on, neměla jsem sem chodit. Jenže jsem myslela, že to je Christopher a že našel něco, co mě může zachránit... A místo toho tady umírám kvůli tomu hajzlovi démonovi.

Před hodinou
Zazvoní mi mobil. Kouknu se na něj a zjistím, že mi Christopher poslal zprávu. Píše, že objevil něco, co by nám mohlo pomoct a mně zachránit život. Srdce mi maličko poskočí. Ještě se neraduj, Ain, ať nejsi pak zklamaná. Napsal mi taky souřadnice, kam za ním mám přijít. Je to sice za městem, ale dlouhá cesta mi nevadí.
Ani mě nenapadlo, že by mě mohl démon sledovat.

Dojdu ke staré a opuštěné benzince. Pomalu vejdu do bývalého obchodu. Nikdo tam ale není.

,,Haló? Christophere, jsi tady?" očividně není. Najednou dostanu pocit, že jsem sem neměla chodit. Vytočím upírovo číslo. ,,Kde jsi?" zeptám se ho, když to zvedne.

,,Jak jako kde jsem, kde jsi ty? Nepřišla jsi na výcvik."

,,Ale vždyť... ach ne, ne, ne..." něco mi dojde.

,,To já jsem ti napsal," ozve se mi za zády. Rychle se otočím a spatřím kluka asi v mém věku, jak se na mě spokojeně šklebí.

,,Ty jsi démon, předpokládám," vydechu tiše. Ukončím hovor, aby si nemyslel, že si zavolám pomoc. Dám mobil do zadní kapsy džínů, ale než vytáhnu ruku zpátky, pošlu Christopherovi souřadnice. Jako zaklínačka mám fakt dobrou paměť. A taky umím rychle psát zprávy, i když se nedívám. Druhou rukou mezitím vytáhnu pistoli z bundy.

,,Myslíš, že mě může zabít obyčejná kulka?" zeptá se, když na něj zamířím zbraň, a znuděně začne studovat svoje nehty. Třeba počítá s tím, že mě zvyklá a já nevystřelím.

Zmáčknu spoušť, ale on jen mávne rukou a kulka se zastaví těsně před ním.

,,Co to...?" zalapám po dechu. Pohne rukou směrem ke mě a kulka se mi zavrtá do nohy. Vykřiknu a skácím se na zem. Přistoupí ke mně a dupne mi na paží, takže se mi zlomí. Rána na noze mi dost krvácí. Upadnu do bezvědomí.

...

Poslední čtvrthodinu pořád střídavě ztrácím a nabývám vědomí. Pokaždé když se znovu proberu, mi udělá něco, z čeho zase omdlím. Jak se to mohlo stát? Už ani nedokážu otevřít oči.

,,Už mě to nebaví, Ainslie," ozve se mi těsně u ucha. ,,Zemřeš tak za půl hodiny, maximálně za tři čtvrtě. Musím říct, že nudnější oběť jsem snad nikdy neměl. Takže sbohem." Zase omdlím.

,, ... probuď se, Ain. Probuď se..." ležím v něčí náruči.

,,Čau, Christophere," chci říct, ale vyšlo z toho jen slabé zasténání. Ztratím vědomí.

Zase začnu vnímat. K bolesti, kterou jsem cítila před tím se přidá další, mnohem horší. Vrátil se démon?

,, ... v pořádku, Ain... Neumřeš..." Tak to sotva. Už asi po sté začnu upadat do bezvědomí. Teď si jsem ale jistá, že to je naposledy.