Skončila jsem v osm - pět hodin po mé pracovní době. Byla jsem hodně unavená a hladová. Bylo tu ještě pár lidí a mezi nimi i Sew. Ten ale už odcházel. Rychle jsem si sundala zástěru a šla za ním.
"To je ale krásný večer!" řekl Sew.
"To ano"
"Co jsi dneska dělala?"
"Podkovy." řekla jsem a vzpomněla jsem si na ten nudný den.
"To musela být zábava."
Samozřejmě to myslel ironicky, protože koho by bavilo dělat pořád tu stejnou věc celý den?
"Co kdyby jsme se šli projít na kopec?" navrhl a najednou mi začalo kručet v břiše. Já mám vlastně hlad. Nějak jsem na to už nemyslela.
"Tady máš chleba se sýrem. Jeden mi zbyl."
"Děkuju." Usmála jsem se a vzala si od nej svačinu.
"Nemáš zač. "
Kopec byl až za městem, ale byl z něj moc pěkný výhled. Stála tam obrovská a nádherná vrba a pod ní dřevěná lavička. Ono se tomu snad ani nedá říkat. Spíš je to kmen, který zbyl ze starého stromu. Šli jsme tiše městem a já jsem dojídala chleba.
"Byl dobrej."
"Díky.... Pamatuješ jak jsme tady vybíhali ten kopec?"
"A jak jsi tady zakop o kámen."
"A Arekon se to snažil ošetřit." dodal Sew.
"To jo, vždycky chtěl bejt doktor. A je škoda, že jsou tak chudý nemůžou si to dovolit. "
Sestra taky chce být doktorka a tak jí ta novinka hodně potěší.
"To už je život. Ale musíme to brát z té lepší stránky. Pamatuješ si na Lestera? "
"Takovej ten malej blonďatej? "
"Jo. Ten šel studovat a od tý doby se vídáme jenom o svátcích."
"To je asi jediná výhoda. Ale stejně je nespravedlivý, že snad jenom tři lidi z celého města, nebo spíš vesničky, šli na vyšší školy za posledních deset let."
Bylo to nefér. Nikdo nemá moc peněz. Nikdo o nás neví a nikdo od nás nic nekupuje. To s tou máminou zakázkou byla opravdu velká náhoda - něco jako když do vás uhodí dvakrát blesk.
Když jsem dojídala svojí svačinu, už jsme vystoupali na vrchol.
"Dřív se mi zdál větší." řekla jsem a posadila se na tu 'lavičku'.
"To mě taky."
Sedl si vedle mě a pozorovali jsme spolu rudé slunce, které už se pomalu blížilo k horizontu. Celá krajina se zalila oranžovo - červeným světlem. Bylo to moc pěkné.
"Taky tak miluješ západy slunce?"
"Jsou úžasný. Už jsem tu dlouho nebyl s někým. Ještě k tomu s tebou. A....sám."
Podívala jsem se mu do jeho krásných zelených očí. Ten se zas podíval do mých. Pomalu jsme se k sobě přibližovali, až se naše rty spojily. Nejdříve to byly jen jemné pusy a pak se změnily ve vášnivé polibky. Zajela jsem mu rukou do vlasů a on si mě rukama přiblížil víc k sobě. Jeho energie se rozlévala celým mým tělem. Měla jsem na chvíli pocit, jako by jsme se spojili v jednu bytost. Bylo to něco neskutečného. Trvalo to docela dlouho, ale mně to přišlo jako chvilka. Přesto, že jsem měla zavřené očí, poznala jsem, že už nám slunce dnes posílá poslední paprsky.
Nakonec jsme se od sebe odtáhli. Na Sewovi bylo vidět, že byl šťastný. A já vlastně taky. Už jsem mu jen dala ruku kolem pasu a vnímala poslední zbytky denního světla. On mi zas položil ruku na ramena.
Jakmile slunce zapadlo, začala být nezvyklá zima.
"Už budu muset. Je tma a zima."
Bylo to zvláštní. Před chvílí mi bylo teplo a za pár vteřin se prudce ochladilo. Mráz se mi začínal přes letní košili zarývat do kůže. To už si Sew ale sundaval svoji košili a navlékal mi ji přes hlavu. Bylo vidět jeho vypracované tělo. Byl opravdu hezký.
"Nebude ti zima?"
"Asi jo, ale nechci, abys zmrzla."
Snažila jsem se jí sundat ale zarazil mě.
"Nech si ji. A nesnaž se vymluvit, nemá to cenu."
"Děkuju." Usmála jsem se na něj.
Mrkl na mě a já spustila ruce dolů. Sešli jsme kopec a protloukali jsme se městem domů. Kolem osmé večer i ráno a velkých trhů které jsou jednou za tři neděle je tu nejvíc lidí. Šli jsme postranními uličkami a občas jsme prohodili pár slov.
"Tady už bydlíš, tak ahoj."
Otočila jsem se zády a šla směrem domů. Sew byl ale pořád vedle mě.
"Doprovodim tě až domu."
"Vždyť to jsou jenom dva bloky." řekla jsem s úsměvem. Ale věděla jsem, že stejně půjde. Je opravdu tvrdohlavý.
Za pár minut jsme byli doma a loučili jsme se. Já si sundala jeho košili a on si ji oblékl. Nebyl zdaleka tak vymrzlý jako já. Sew mi dal ještě pusu na čelo, a jakmile jsem zavřela dveře, odešel. Sundala jsem si boty a vešla do kuchyně.
"Ahoj rodino!" pozdravila jsem.
"Ahoj Zareth." zabručel táta, který se skláněl nad miskou míchaných vajec s chlebem.
"Ahoj, jak bylo? Tady máš večeři."
Předemnou ležel ten samý pokrm jako před tátou. Dala jsem se do jídla.
"Ahoj" pozdravila sestra, která přišla dolů.
"Ahoj Miro, tak jaká byla škola? Jo a mami, řekla už si jí tu novinku? "
"Dobrý, nic zajímavýho. A o tý zakázce mi říkala. To je úplně super! Doufám, že se mi to nezdá."
Takhle šťastnou jsem jí dlouho neviděla. Svoje pocity neuměla vyjádřit slovy. Prostě to z ní svítilo.
Dojedla jsem a odnesla talíř. Věnovala jsem se chvíli večerní hygieně a šla spát. Než jsem usla, vzpomínala jsem na dnešní den. A při té vzpomince jsem měla stejný pocit jako sestra. Opravdu jsem byla šťastná. Ale jak jsem se nořila hlouběji do snů, bylo mi čím dál víc smutno. Ale nedokázala jsem si to vysvětlit.
