"Zareth, vstávej!" uslyšela jsem.
Arekon se mnou třásl. Otevřela jsem oči a rozhlédla se. Ležela jsem pořád u krbu.
"Co se děje?" zeptala jsem se unaveně a pomalu se posadila. Podívala jsem se z okna a vypadalo, že je po dešti.
"Bude pět hodin. Měli bysme jít zpátky do nemocnice."
"Dobře. Už mi uschlo oblečení? "
"Podívám se."
Přešel ke krbu a sáhnul na košili, která visela u krbu.
"Ještě ne."
"Můžeš si to nechat. Tohle už mi stejně není. " ozvalo se za mnou.
"Ale to nemůžu."
"Můžeš. A už běžte, ať doktor nečeká."
Do nemocnice jsme dorazili asi o tři minuty později. Za pár okamžiků přišel i doktor. Zkontroloval mě, něco si zapsal a mohla jsem jít. Pak jsme šli domů. Ar mě doprovodil.
"Tak zítra už by ty trhy měly vyjít. Se Sewem tě ve třičtvrtě na jedenáct vyzvedneme. "
"Dobře. Tak se uvidíme. Pa."
"Papa," usmál se na mě a já přešla práh a zavřela dveře.
Najednou se seběhla celá rodina a a všichni mě objali.
"Konečně jsi doma! Už tě nikdy nikam nepustím, " skoro brečela máma.
"Ale já jdu zítra na trh, " usmála jsem se.
" Pak si o tom popovídáme. Teď pojď jíst. A co to máš s vlasy? A zmizela ti jizva. A můžeš chodit! To je skvělý!" měla radost máma.
K večeři jsme měli kaši. Byla mnohem lepší než v nemocnici.
Nojo, od maminky vždycky chutná nejlíp.
Bavili jsme se o novinkách a já byla šťastná, že můžu být zase doma.
Nakonec jsem mámu ukecala, abych mohla jít na trh, ale slíbila jsem jí, že se od kluků nehnu.
Ráno jsem vstala pozdě, a tak jsem si dala jablko s mlékem, rychle si vyčistila zuby a hodila na sebe bílou košili a šedé kalhoty. Popadla jsem měšec s pár zlaťáky a přidělala ho na kalhoty. Najednou někdo klepal na dveře. Jenom jsem si prohrábla rukou vlasy a otevřela dveře. Před nimi stáli kluci.
"Ahoj Zary, vypadáš...jinak," udivil se Sew.
"Čau, no díky."
"Ale dobře jinak," snažil se Sew.
"Teď už to nezachráníš, " smál se Sewovi a pak se otočil na mě: "Můžeme jít? "
"Jo," odpověděla jsem mu a zakřičela směrem domů: "Už jdu, ahoj!"
"Ahoj," ozvalo se jednohlasně.
Prošli jsme pár uličkami a viděli jak náměstí plní stánky s různými druhy jídla a výrobků. Bylo právě jedenáct hodin, a všude už začínalo být živo.
Procházeli jsme kolem stánku s pečivem. Ucítila jsem vůni housek. Dostala jsem velkou chuť a tak jsem si jednu koupila. Byla krásně měkká a křupavá. Kousek dál byly mléčné výrobky. Vzala jsem si jeden čtvereček másla. Namazala jsem ho na housku a kousla do ní. Byla výborná. Zbožňuju tu chuť. Je jemná a zároveň tak dobrá.
Procházeli jsme se po trhu a za čtvrt hodiny jsme ho prošli. Koupili jsme si ještě mošt ze vzdálených krajů. Byla to směs různého ovoce s bylinkami, které jsem naživo nikdy neviděla. Popošli jsme stranou a pili.
"Zajdu si ještě pro jablečnej mošt," řekla jsem a otočila jsem se. Nevšimla jsem si starce za mnou a omylem do něj vrazila.
"Pardon, omlouvám se. "
"Nic se nestalo," odpověděl potichu stařík a se zájmem si mě prohlížel.
Byl o hlavu menší než já a měl dlouhé řídké stříbrné vlasy. No vlastně měl jen pár pramenů. Také měl velké zašpičatělé uši a byl oděn v plátěném plášti.
Šla jsem dál a koupila jsem si to skvělé ovocné pití. Pak jsem kráčela zpět a povídala si s klukama. Měla jsem ale pořád divný pocit, že mě někdo sleduje. Stále jsem viděla toho starce. Chvíli seděl na lavičce, chvíli byl u stánku, nebo někde postával.
Když jsme šli dál, sledoval nás. Stál za námi a najednou byl u stánku s proutěnými výrobky, který stál asi padesát metrů od nás.
Už mi to nedalo, šla jsem za ním a nechala kluky za zády. Ale před ním přešel nějaký člověk a on najednou zmizel. Ucouvla jsem a do někoho narazila. Byl to zase on.
"Omlouvám se. Už zase." usmála jsem se. Bylo mi trapné, že jsem vrazila dvakrát za sebou do toho samého člověka.
"A kdo vlastně jste?" zajímalo mě.
"Jsem Dwire. Dohlížím na rovnováhu v tomhle světe. "
"V tomhle světe? " zeptal se Ar , který zrovna přišel.
"Zdravím vás mládenci. Sew a Arekon, že? "
"A-ano jak to víte?" lekl se Sew.
"Pozoruji tenhle svět dlouho a musím vědět, kdo má na svědomí záchranu světa. " zasmál se Dwire.
" Záchranu světa? Jak jako?" optal se Ar.
"Myslím, že už jste si všimli změnu počasí. Včerejší kroupy a déšť, skoro nekvetoucí louky, zima. Je tu spoustu změn. Jednou na několik stovek let se změní rovnováha. Nikdo neví proč, ale děje se to. Proto to musí někdo opravit. Jsou to Vyvolení. Mají moc, kterou my ostatní nemáme. Ti jediní mohou vše napravit. A tu moc, tu máte vy. " řekl pomalu tajemným hlasem.
"Takže co máme dělat? " ptala jsem se.
"Jít se mnou."
Dwire luskl prsty, něco zamumlal a najednou jsem neviděla nic než ostré bílé světlo.
