"Jak ti je?" ptal se Arekon.
"Jsem v pohodě...a co se vlastně stalo?"
"Setřásl jsem toho chlapa. Snažil se bránit, ale nakonec jsem ho přemoh. Mezitím tě Ar ošetřoval. Muselo to bejt těžký. Ležel tam skoro oceán krve."
"Asi jsi si všimla míst, kde máš obvazy. Noha byla nejhorší. Ruce ti naštěstí nepořezal tak do hloubky. "
"Chci to vidět, " řekla jsem rozhodným hlasem."
"Jsi si jistá? " ptal se Arekon.
"Jo."
Začal mě tedy rozbalovat z obvazů, které jsem měla kolem lýtka a po celé délce paží. Nejdříve rozmotal pravou ruku. Po ní byly rozesety škrábance. Ne moc hluboké.
Zbavil obvazů i levou. Ta na tom byla podstatně hůř. Přes předloktí se táhla dlouhá rána. Byla zašitá, ale přesto byl fáč nasáklý krví.
Nakonec odkryl nohu. Byla v ní dost hluboká díra. Viděla jsem pokus o zašití. Stále z něj tekla červená, ale jen nepatrně.
"Je to ve skvělém stavu. Netuším jakto, ale hojí se ti to rychle, " udivil se Ar.
"A jak dlouho jsem spala?"
"Asi šestnáct hodin. Stalo se to včera, " odpověděl Sew.
"Co se stalo s tím chlapem? "
" Zabil jsem ho." odpověděl mi trochu rázně Sew.
Trochu jsem se zarazila. Obvykle kdybych se o vraždě dozvěděla, už bych s tím člověkem ani nepromluvila a držela se od něj co nejdál. Ale musím uznat, že to bylo spravedlivé.
"Ale nelituju toho." dodal Sew.
"Mohl by ještě zabíjet dál a moh by tě napadnout ještě jednou a tentokrát bys to nemusela přežít," přidal se Arekon.
"Já ti to nevyčítám. Jak jsi řekl, nejspíš by zabíjel dál."
"Já už ti to radši zavážu. "
Díval se přitom na má zranění. Vzal obvaz a začal mi zase zamotávat nohu a levou ruku. Na pravé byly jen strupy, tak nepotřebovaly zavázat.
"Jo a ještě něco bys měla vidět. Sewe, podáš jí prosím zrcátko? "
On se jen zvedl a zašel ke skříňkám. Pak mi ho položil do rukou. Bylo chladné a kovové. Bála jsem se do něj pohlédnout.
Nakonec jsem ho namířila na sebe a lekla jsem se, až jsem ho pustila. Zrcátko skončilo naštěstí jen na posteli.
Od poloviny čela se mi táhla dlouhá rána přes obočí a tvář. Oku se naštěstí vyhnula. Končila až u lícní kosti. Taky moje vlasy měly jiný vzhled. Pod uchem byly zastřižené, ale na druhé straně zůstala původní délka - kousek pod ramena.
"Neboj, i když máš novej sestřih a ozdobu, budeme tě mít pořád rádi stejně,"řekl povzbudivě Sew.
"Ale vždyť mě to úplně zohyzdilo!"
Skoro jsem se na něj rozkřičela. Nechtěla jsem se smířit s tím, že budu mít po zbytek života jizvu přes obličej.
"Pořád jsi krásná," snažil se Arekon. Tohle bylo snad to nejhezčí, co jsem od něj kdy slyšela. Chvilku mi trvalo, než jsem se přes to přenesla.
Když jsem si to tak uvědomovala, mně netrápil nějaký psychický strach. Většina lidí by z toho byla v šoku. Já ale ne. Přeci jenom pokaždé, když se ma sebe podívám, uvidím jizvu. Ta mi vše připomene. Za pár let bych třeba mohla zapomenout, ale s tímhle se to nepovede nikdy.
"Půjdem zítra na trh?" navázala jsem zase rozhovor.
"Vždyť nemůžeš chodit." zasmál se Sew.
"Jasně že můžu. Chceš to vidět?"
Chystal se mi něco odpovědět, ale já ho předběhla.
"To byla řečnická otázka. Stejně se tu projdu."
Než stačili oběhnout postel, stála jsem na zemi a opírala se o postel. Oba byli připraveni mě každou chvíli chytit.
Udělala jsem první krok pravou a pak jsem šoupla levou dopředu a přenesla na ní váhu. Strašně mě v ní píchlo. A to jsem se skoro celou vahou držela postele. Pak znova. Pravá levá. Tentokrát bez držení.
Při dopadu na levou jsem málem skončila na zemi. Kluci mě rychle chytili a donesli mě zase splátky do postele.
"Vidíš, já ti řikal, že nemůžeš chodit. Ale jestli chceš, tak ti můžu obstarat berle."
"To bys byl hodnej. Jo a kde je vlastně moje rodina?"
"To sis na ně vzpomněla brzo," smál se Arekon.
"Teď už budou na cestě sem. Nedávno k nim vyrazil posel." odpověděl mi Sew.
"A jaktože tak pozdě?"
"Na náměstí staví zase věž. Stala se taková nehoda a několik lidí z ní spadlo. A poslů je tu málo." vysvětloval Ar.
Uslyšeli jsme rychlé kroky, které se rozléhaly po chodbě. Muselo to být slyšet po celé nemocnici.
Najednou se rozrazily dveře. Byla to má rodina. Máma, sestra a táta, na kterém visela kovářská zástěra.
Kluci se rozhodli jít domu. Věděli, že by je rodina nepustila ke slovu.
Pak už se mě jenom ptali jak mi je, co se stalo a podobně. Nakonec jsem usla. Tu noc se mi zdálo o napadení. Byl to až moc živý sen.
^^^^^^^^^^^^^
Takže chtěla bych se omluvit, že jsem dlouho nenapsala žádnou část, nebylo moc času a nálady.
Taky bych vám chtěla moc poděkovat za přečtení a votes a doufám, že vás bude má tvorba dál bavit. ☺
