Probudila jsem se ještě za tmy. Měsíc byl vysoko na nebi a krásně ozařoval krajinu. Hvězdy na obloze jasně svítily.
Ležela jsem a pozorovala jsem tu nádheru. Řekla jsem si že se ještě pokusím usnout. Zavřela jsem oči a snažila se zabrat. Nevím, jak dlouho jsem tak ležela, ale rozhodně to nebylo pod hodinu. Své snažení jsem nakonec vzdala.
Zvedla jsem se z postele a došla k oknu. Otevřela jsem ho, abych tu nebeskou nádheru viděla lépe. Přemýšlela jsem o tom, co je vlastně nad námi. Co to znamená, když jsou hvězdy vidět jen v noci. A proč se to tak děje. Vím, že ti co studují astronomii, to vědí.
Na to, že bylo léto, byla skoro podzimní teplota. Musela jsem zavřít okno, abych nenastydla. Oblékla jsem si starou velkou (ostatně všechny moje košile byly velké) šedou košili. A volné kalhoty. Rozpustila jsem si cop a vlasy jsem spletla do drdolu, aby se mi nezacuchaly.
Sešla jsem dolů a vzala jsem si chleba. Posadila jsem se s ním na židli a dívala se do prázdna.
Zítra tu mají být letní trhy, tak alespoň konecně bude co jíst. Třeba budou i housky.
Hmm...jak bych si ráda dala teploučkou křupavoučkou housku...a s máslem....
Za chvíli přicupitala sestra. Musela mě slyšet. Má snad nadlidský sluch.
"Dobré ráno, jaktože jsi tak brzy vzhůru?" zeptala se sestra a sedla si vedle mě .
"Já jsem se prostě vzbudila a nemohla jsem usnout. A kdy jsem tě vzbudila?"
"Jakmile jsi vstala z postele. Máme pokoje vedle sebe, stěny jsou celkem tenké a navíc to vrzání klik je slyšet všude. "
"Nechápu, jak toho můžeš tolik slyšet."
Otevírání sice dělá trochu hlasitější zvuky, ale i když kdokoliv v tomhle domě otevřel okno, nikdy jsem ho neslyšela.
"Nechceš si jít ještě lehnout?" prolomila jsem hrobové ticho.
"Můžu to zkusit. Akorát už nesmíš dělat takový hluk. Jsem ještě docela unavená. Vždyť jsou tři ráno." ukázala svou tenkou ručičkou na hodiny.
"Tak dobrou."
"Dobrou." řekla a zmizela nahoře.
Jakmile jsem dojedla, tak jsem si vyčistila zuby. Bylo to uklidňující. Bavilo mě to.
Nechtělo se mi spát, tak jsem se rozhodla, že půjdu na menší procházku. Oblékla jsem si pletený svetr - který si mimochodem oblékám až na podzim - a nazula teplejší boty. Kolem pasu jsem si pro jistotu vzala pás s krásnými koženými pochvami. Do nich jsem postupně naskládala vrhací nože s deseti, třinácti a patnácti centimetrovou čepelí.
Nedávno jsem si je brousila. Tyhle sice nebyly tak hezké a ozdobné, ale zato byly nejlepší ve své funkci a o to mi hlavně šlo.
Otevřela jsem vchodové dveře a v tom se do mě opřel noční vítr. A slabý vánek to rozhodně nebyl. Ale ani vichřice. Procházela jsem uličkami a dívala se, jak je všude zhasnuto. V jednom pokoji svítila svíce. Všude byla tma a kolem ani noha. Vesnička vypadala jako v jasném bílém oparu.
V dálce jsem zpozorovala náš kopec s vrbou a měsíční paprsky se od ní odrážely. Vrba vypadala jako ze stříbra. Ani jsem si nevšimla a byla jsem na okraji naší vísky. Šla jsem cestou, nad kterou se spojovaly dva domy a byl z toho takový most.
Z mého přemýšlení mě vytrhly paže, které se mi semkly okolo krku. Rychle jsem sáhla po jednom z nožů, ale útočník to vytušil a přemístil svoje ruce na mé a zkroutil mi je za záda. Já jsem si podupávala po zemi, abych našla jeho nohu. Jakmile se mi to podařilo, udeřila jsem co nejsilněji. Muselo ho to bolet, ale snažil se to skrýt. Místo toho mi ruce tlačil směrem k hlavě, takže jsem automaticky přepadla dopředu.
Chytl mi ruce do jedné a snažil se mi vyndat nože. Snažila jsem se vyprostit, ale měl opravdu sílu. Pootočila jsem hlavou a viděla, že má rozkročené nohy, tak jsem využila příležitosti a kopla ho.
Okamžitě mě pustil a svezl se na zem. Moje noha ale zůstala zaklíněná pod ním.
Snažila jsem se nohu vyndat. Podařilo se mi to, ale bolela. Dala jsem se do běhu. Útočník už vstal a viděla jsem, že se mu něco leskne v ruce - můj nůž!
A pod ním zbylé dva. Utíkala jsem dál, ale po pár sekundách jsem ucítila silnou bodavou bolest v levém lýtku.
Upadla jsem.
Snažila jsem se postavit ale šlo to špatně. Když už se mi to povedlo, hned jsem skončila na zemi.
"Tak tys mi chtěla utéct, jo?" řekl drsným hlasem. Ani jsem si nevšimla, že došel až ke mně.
"Za to tě to bude hodně bolet." ďábelsky se usmíval a otočil nožem. Pak mi vyndal nůž z nohy. Z úst se mi vydral křik. Bolelo to víc, než co kdy v mém životě.
Ucítila jsem teplou čepel i na své ruce.
Hned na to se mi nůž zaryl do kůže. Z rány se řinula další krev.
Mé bezvládné tělo už jen leželo na zemi a doufalo, že to brzy skončí.
