Osudová láska

Začínáme od znovu (Rose)

Uplynul skoro měsíc od nehody co se mi stala na Aljašce a stále se mnou bylo zacházeno jako kdybych se při sebemenším pohybu měla rozpadnout na tisíc kousíčků. Nemohla jsem chodit běhat, nemohla jsem chodit do posilovny, nemohla jsem nic. Teď se vám možná zdá, že přeháním. Na světě existují milióny lidí, kteří tyhle aktivity neprovozují a ani jim to nevadí. Jenže to nebylo jenom o tom. Kdykoliv jsem se vydala na záchod nebo třeba jenom do kuchyně pro něco k snědku měla jsem za zadkem Dimitrije nebo mámu. A nevěřím že to řeknu, ale máma byla ta lepší volba, Dimitrij kdyby mohl tak za mě i chodí na ten záchod.

Seděla jsem na posteli a znuděně jsem přepínala kanály na televizi. Byl všední den odpoledne a já neměla co dělat. Do služby jsem nemohla a o znovu obnovení mise nemohla být ani řeč. Máma dočastně chránila Lissu než já budu v plné síle a Dimitrij byl s Christianem. Tudíž jsem byla sama doma, což se za poslední měsíc stalo tak jednou. Znechuceně jsem vypla televizi a ovladač jsem hodila přes celou místnost kde se odrazil ode zdi a za chvíli nehybně ležel na zemi. Chvíli jsem ho jen tak pozorovala, když v tom jsem dostala nápad. Přešla jsem ke skříni a vytáhla jsem svoje věci na běhání. V rychlosti jsem se do nich oblékla a odešla jsem z bytu.

Běžela jsem postranními ulicemi, co nejdál od královského paláce v naději že nikoho nepotkám. Několik chvil tomu tak opravdu bylo, ale po několika desítkách metrech jsem si všimla pohybu přede mnou. Z budovy vyšel Dimitrij následovaný Christianem a k mojí obrovské smůle se vydali směrem odkud jsem zrovna běžela.

„Sakra!" zaklela jsem, otočila jsem se o 180° a utíkala jsem co mi síly stačily.

„No to si snad dělá srandu." uslyšela jsem za sebou známý hlas. Rozhodla jsem se ho ignorovat a běžela jsem dál. „Rose!" dál jsem soudruha ignorovala a přidala jsem do tempa. Za sebou jsem uslyšela dusot nohou. No paráda. Pomyslela jsem si a opět jsem přidala do tempa, ikdyž jsem věděla že nad Dimitrijem nemám sebemenší šanci. Stále jsem utíkala jak nejrychleji jsem dovedla, ale jak říkám bylo mi to prd platné. Za chvíli mě kolem pasu chytli něčí ruce a odmítali mě pustit. Dimirij si mě otočil čelem k sobě a z očí mu sršely blesky.

„Můžeš mi u všech všudy vysvětlit co tady děláš? Nemáš náhodou ležet doma v posteli a zotavovat se abychom co nejdřív mohli obnovit záchranou misi? Nebo si díky svým neexistujícím lékařským schopnostem naznala, že seš v pořádku a můžeš běhat po celém královském dvoře? Nemůžeš se aspoň jednou chovat dospěle?!" jeho hlas nabýval na čím dál tím větší intenzitě, až jsem zahanbeně koukala do země a neměla jsem daleko k slzám.

„Neřvi na mě." zašeptala jsem a on se na mě podíval jako kdybych spadla z višně.

„Až zařvu, tak to poznáš. Věř mi. A teď mi laskavě vysvětli co tady děláš."

„Běhám." řekla jsem a podívala jsem se mu do očí. „Bez legrace Rose." a dál čekal co ze mě vypadne.

„Fajn. Už mě to nebaví, rozumíš. N.E.B.A.V.Í. Měsíc, měsíc ležím doma v posteli a poslouchám řeči typu: Rose tohle ne. Rose počkej. Rose já ti to donesu. Nejsem ze skla a jsem v pohodě. Soňa všechno závažný vyléčila díky éteru a to co nevyléčila se zpravilo samo. Jenže mě nikdo neposlouchá. Já sama musím nejlíp vědět jak mi je a jestli jsem natolik v pohodě abych si mohla dát pár koleček přes dvůr. Věř mi, jsem ok a jsem připravená na to pokračovat v naší misi." řvala jsem pro změnu já. Dimitrij na mě dál koukal a jeho naštvanost postupně vyprchávala. Christian, který byl svědkem naší hádky se uculoval.

„A ty se směješ jako čemu?" vyjela jsem na něho. Jeho úsměv se ještě rozšířil a dal ruce před sebe v obraném gestu.

„No, Dimitriji, myslím, že Rose je v pořádku. Kdybys tady nestál pravděpodobně bych se svíjel na zemi v křečích a ona by tady skákala do kola." ozval se a přejížděl očima ze mě na něho.

„Měli bychom jít za Lissou, ať ona rozhodne jestli je na čase obnovit misi nebo ne." no jistě, soudruhovi nápady. Pokývala jsem hlavou a vydala jsem se směrem ke královskému dvoru. Dimitrij s Christianem se mnou srovnali krok a společně jsme v tichosti pokračovali v cestě.

Vtrhly jsme do paláce a jak už mám ve zvyku narušili jsme zasedání rady. Členové se ani neobtěžovali nějak komentovat, že já a moji řekněme parťáci jsme vtrhli bez sebemenšího pocitu viny a jen tak dál tiše seděli a čekali co ze mě vypadne tentokrát. Liss na nás vyjeveně koukala a očividně čekala na nějaké vysvětlení. Bez okolků jsem na ni vypálila: „Jsem připravená obnovit misi." Lissa zavřela a otevřela pusu, podívala se na Dimitrije, který jsem pokrčil rameny a položila otázku na kterou jsem byla perfektně připravená: „A co tě k tomu vede?"

„No, kde začít? Měsíc by se uzdravoval možná tak člověk ale já jsem dhampýrka. Moje uzdravování bylo podpořeno éterem a během toho co vy jste se tady měsíc dohadovali se vší úctou nad nepotřebnými zákony tak já jsem ležela v posteli u televize a dívala jsem se na nějaký zasraný telenovely a filmy, který by se ani radši neměly vydávat, protože po shlédnutí hrozí psychická újma. Přísahám, že už to dál nevydržím, buď se okamžitě obnovuje mise nebo do toho jdu sama."

Lisse zacukali koutky a znovu pohlédla na Dimitrije který opět jen pokrčil rameny a pohlédl na mě. Abych vás dostala do obrazu, kdyby bylo po jeho zbytek života bych trávila přesně tímhle: potulovala bych se s deštníkem nad hlavou po královském dvoře, obklopená malými moroji, které bych pravděpodobně hlídala Lisse a ve zbytku času bych koukala v televizi na seriály. Tak tomu začalo být až po mojí nehodě jinak byl smířený s tím že dělám strážkyni. Věděl že tuhle práci miluju a byla jsem v ní tak dobrá jen díky němu. To on mě vycvičil k téměř dokonalosti. Ozval se Lissin hlasitý povzdech.

„Fajn. Obnovuju misi, svolám vám všechny předchozí účastníky a ještě dnes večer můžete odletět do Buenos Aires."

„Díky Lisso." nadšeně jsem se otočila na Dimitrije, který tam jenom stál a evidentně se snažil uklidnit.

„Promiň soudruhu, ale je na čase vyrazit do světa." Chytla jsem ho za ruku a táhla jsem ho ven z místnosti.

„Jestli se ti něco stane tak je to naposledy co na nějakou misi jedem. Jasný?" ozval se a ani se nesnažil skrýt to, že není zrovna dvakrát nadšený z našeho výletu.

„Jasný." řekla jsem, zasalutovala jsem jeho směrem a stoupla jsem si na špičky abych ho políbila.