Osudová láska

Volba (Dimitrij)

Koukal jsem se, jak Róze teče po tváři jedna slza za druhou. Nedívala se na mě, ale musela neuvěřitelně trpět. Nikdy jsem ji neviděl plakat, ale teď se slzy řinuly jedna za druhou. Strigoj si všiml mého pohledu a stisk ještě zesílil. Rose zařvala. Přesunul jsem svůj pohled na strigoje, kterému se ve tváři začal pomalu, ale jistě objevovat úšklebek. Tak a dost. Konec čekání na Soňu, půjde to i bez nátlaku. Rychle jsem zvážil svoje možnosti a dal jsem se do akce.

Udělal jsem několik rychlých kroků dopředu a stříbrný kůl jsem si přehodil do druhé ruky. Strigoj neváhal ani vteřinu a začal couvat ke stále otevřeným dveřím. Jestli se dostane dovnitř bude moje snaha marná. Udělal jsem rychlý výpad doprava, aby se strigoj alespoň trochu posunul ode dveří. To se mi povedlo, ale s jeho dalším počínáním jsem nepočítal. Odhrnul Rose vlasy z krku a začal se pomalu přibližovat k její tepně. Udělal jsem další výpad a podařilo se mi ho škrábnout kůlem do ramene. Vztekle zařval a znovu stiskl Rózu, která se ani neobtěžovala křičet. Jen mu ležela v náruči v prapodivném úhlu se zavřenými oči. Chystal jsem se na další výpad s kůlem připraveným k okamžitému útoku, když mi strigoj poslal Rose do mého objetí a dal se na útěk. Nestačil jsem kůlem uhnout takže Rose schytala „menší" škrábenec do ramene.

Neváhal jsem ani vteřinu a chytl jsem Rózu do náruče. Tiše mi zabořila tvář do ramene a plakala.

„Rózo." Konějšil jsem ji a pomalu jsem s ní pohupoval, abych ji aspoň trochu utěšil a zároveň jí způsobil co nejmenší bolest. Zvedla hlavu a ubrečenýma očima se na mě podívala.

„Taková začátečnická chyba. Tohle by neuděl žádný nováček na akademii a já strážkyně královny se nechám chytnout strigojem." Vydolovala ze sebe mezi jednotlivými vzlyky.

„Jo byla to chyba, ale ne začátečnická, nemohlas čekat, že se objeví tak starý strigoj."

„Stejně to nic nemění na tom, že jsem jako velitelka akce selhala. Bolí mě celé tělo a Adriana jsme nenašli." Zakroutil jsem hlavou a políbil jsem ji na temeno hlavy.

„Dost mluvení o nesmyslech. Jdeme k ostatním a vrátíme se na dvůr." Vynesl jsem ji ven a snažil jsem se odhadnout co všechno jí ten zmetek udělal. Ruku měla zlomenou stoprocentně, na druhé měla hluboký škrábenec, nemohla došlápnout na pravou nohu a když jsem ji posadil zůstala sedět zohnutá v prapodivném úhlu. Téměř okamžitě se k nám přihrnula Jainie, Soňa a Christian a chtěli znát podrobnosti, v rychlosti jsem jim vše vypověděl. Pár strážců se vydalo hledat uprchlého strigoje, jiní šli prozkoumat zbytek budovy. Sedl jsem si vedle Rose, která si položila svoji hlavu na moje rameno. Soňa jí uzdravila ránu způsobenou mnou a nohu, aby mohla aspoň chodit, ale víc toho nezmohla. Neměl jsem jí to za zlé, její éter by se stále mohl hodit. Nikdo nic neříkal, jen jsme jen tak seděli a čekali jestli se někdo objeví s jakoukoliv stopou.

„Měl bys velet ty." ozvala se vedle mě Rose. A s námahou zvedla hlavu aby se mi podívala do očí.

„Ne to bych teda neměl, odvádíš skvělou práci. A tuhle chybu bych mohl udělat i já." Odpověděl jsem jí a pohladil ji po vlasech. Rose přikývla a na pár vzácných chvil bylo ticho.

„Nemůžeme se vrátit na dvůr bez Adriana." znovu se na mě podívala a zděšeně vykulila oči, když jí oči sklouzli někam za mě. Následoval jsem její pohled a okamžitě jsem změnil svůj posed. Michael s pár dalšími strážci táhli strigoje, který se jim vzpíral co mu síly stačily. Když záhlédl Rózu, která se za mnou krčila pobaveně se zašklebil. Udělali jsme dobře když jsme nenechali Soňu vypotřebovat všechen éter. Strážci strigoje spoutali a stále se drželi v jeho blízkosti, během toho co ho Soňa vyslýchala.

„Adrian Ivaškov, kde je?" řekla zřetelným a silným hlasem plným soustředění. Strigoj byl jako beránek, oddaně na ni koukal a dal se do povídání.

„V Argentině." poslušně odpověděl.

„Kde konkrétněji?" pokračovala Soňa a nahodila výraz ještě většího soustředění.

„Buenos Aires." Zamumlal strigoj a začal se vzpírat. Podíval jsem se na Soňu na které bylo vidět, že jí ubývá sil. Rose se za mnou zavrtěla a postoupila o několik kroků dozadu. Natáhl jsem za sebe ruku a doufám že povzbudivě jsem svoje prsty propletl s jejími.

„Má s tím něco společného Robert Daškov?" položila strigojovi stejnou otázku, jakou položila Rose v naší předchozí zastávce.

„Nemám ponětí kdo to je. Zas tak moc informovaný nejsem." Soňa pokývala hlavou a začala se rozhlížet po ostatních jestli mají další otázky. Když nikdo nic neříkal kývla na mě, abych šel odvést svoji práci. Rose mě pustila a já jsem ze svého pláště vytáhl kůl a vydal se ke strigojovi. Se zhnusením jsem mu probodl srdce kůlem bez jakékoliv námahy. Nedělalo mi to žádný problém, když byl spoutaný a obklopený tuctem dalších strážců. Kůl jsem očistil a vydal se za Rose abychom se dohodli na dalším postupu této zatím né moc úspěšné akce.

Všichni jsme se hromadně shodli, že naše cesta bude napřed pokračovat na dvůr, kde nabereme nové síly a necháme Rose aby se trochu zotavila. Nemělo smysl letět přes celé státy do Argentiny bez sebemenšího plánu. Minimálně musíme zjistit umístění skrýše strigojů, není obvyklé aby se zdržovali v početné skupině v tak velkém městě jako je Buenos Aires. Sidney a Vasilisse se to nebude líbit, ale nemáme na vývěr.

Bez dalších zbytečných řečí jsme po sobě uklidili napáchanou neplechu a vydali se na cestu na dvůr. Čekala nás dlouhá cesta letadlem, takže jsem se pokusil přesvědčit Rose aby se trochu prospala. Protestovala, jak jinak, ale po té co se letadlo zvedlo do výšky okamžitě usnula a spala skoro celou cestu až na dvůr.

Po příjezdu na dvůr se ani nepokoušela schovat svoji bolest za kamenou tvář. Věděla že já i Lissa ji máme prokouknutou ať se snaží sebevíc.

Vydali jsem se do paláce, kde nás přivítala sama královna. Neprohlížela si nás jako minule. Měla oči jen pro Rose, která se urychleně usadila do nejbližšího křesla. Lissa se podívala na mě a bez okolků se zeptala: „Co se stalo? A kde je Christian a Adrian?" . Nadechl jsem se a všechno jí dopodrobna vysvětlil. Občas zalapala po dechu, jindy jenom koukala s vyvalenými oči a nic neříkala. Během mého povídaní přešla k Rose a začala ji prohlížet. Uzdravit ji nemohla, protože brala prášky na zmírnění moci éteru.

„Měla by sis odpočinout. Nechám zavolat doktora aby tě prohlédl a pár dní nepůjdeš ani na krok. Záchranou akci prozatím odvolávám." Rose se na ni zděšeně podívala a začala trousit samé vybrané poznámky.

„Bez řečí Rose. Adrian něco vydrží a Sydney to pochopí. Nepřijdu ještě o tebe. A ty.." pohlédla na mě „na ni dohlédneš. A tím myslím dohlédneš, že se ani nehne z postele." dodala a odešla z místnosti. Podívali jsem se s Rose na sebe a mlčky jsme se shodli, že takhle naštvanou jsme Lissu ještě neviděli. Róza pokrčila rameny, stoupla a vydala se ke dveřím. Než k nim však došla podlomila se jí kolena a málem spadla kdyby ji strážce který byl poblíž nezachytil. Přeběhl jsem místnost a i přes její protesty jsem jí vzal do náruče.

„Tak pojď. Slyšelas královnu. Jdeme odpočívat." řekl jsem jí a vydal jsem se na cestu k nám do bytu, kde se měl každou chvílí objevit doktor.

„Myslím, že moje metoda odpočívání se s tou tvojí moc neshoduje, soudruhu." Zašeptala a dál se nechala nést. Usmál jsem se na ni a pokrčil jsem rameny.