YOUR LULLABY (Tvoje ukolébavka)

2

Měla jsem co dělat, abych všechny věci, které jsem koupila, nacpala do Liamova auta. A že bylo mnohem větší než to moje. Teď už jen zbývalo je všechny odnosit domů. To bude trvat věčnost. Měla jsem si odvést domů alespoň nákupní košík, s ním by to šlo mnohem lépe.
Odemkla jsem si dveře, otevřela je dokořán a odložila si tašku na parapet okna.
Otevřela jsem zadní dveře auta. Zděsila jsem se, když jsem viděla jak je prostor pro cestující přecpaný taškami, krabicemi a přepravkami.
"No tak holka, tohle zvládneš.", přemlouvala jsem se a povzbuzovala polohlasně.
"Trpíš samomluvou?", ozvalo se za mnou.
Lenkutím jsem nadskočila a moje srdce bilo jako splašené. Otočila jsem se za hlasem. Stál tam Harry a pobaveně se na mě culil. "Nevíš, že na lidi trpící samomluvou, nesmíš mluvit, když o Tobě nevědí? Mohli by totiž dostat infarkt.", vypadala jsem mu a snažila jsem se při tom vypadat vážně, protože jsem ten infarkt opravdu málem dostala, ale nešlo to. Musela jsem se smát.
"Tak to se omlouvám.", pořád se krásně usmíval. "Můžu to odčinit tím, že Ti pomůžu, skoro sousedko?", nabídl se přistoupil k autu. "To jsi vykoupila celé město?", podivil se a vzal první přepravku, která mu přišla pod ruce.
"Možná trochu.", pokrčila jsem rameny a vzala krabici s dekorativními kravinami. Sice tomu říkám kraviny, ale já ty věci miluju.
Šla jsem jako první, rozhodla jsem se, že všechny věci budeme prozatím skládat do ložnice. "Jak jsi myslel to, že jsem skoro sousedka?", zeptala jsem se, když Harry položil přípravku do rohu mojí budoucí ložnice.
"Bydlím na druhé straně, o pár metrů dál.", vysvětlil a vracel se ven, pro další věci.
Předpokládala jsem, že to pekařství patřilo jemu. Soudě podle jeho příjmení. Je tedy pravděpodobné, že se budeme potkávat častěji, protože můj nový domov se nacházel mezi jeho domovem a jeho prací.
Během té půl hodiny, co nám trvalo odnosit veškerý obsah auta, jsem trošku vyzvídala. Dozvěděla jsem se, že Harry a Liam jsou nejlepší přátelé už základní školy. Otevřít si pekárnu byl Harryho sen a Liam mu s tím pomohl. To na Liama sedělo. Můj bratranec by se pro ostatní rozkrájel na kousíčky.
"Chceš ještě s něčím pomoct?", zeptal se Harry, když odložil poslední dvě nádoby s barvou na zdi.
Zavrtěla jsem hlavou. "Myslím, že dneska jsi mi pomohl víc než dost. Děkuju.", své poděkování jsem doplnila lehkým úsměvem. "Pozvala bych Tě aspoň na čaj, ale...", rozhlédla jsem se kolem sebe. Marně jsem se snažila vzpomenout, kde se v té vší hromadě věcí nachází ta nová konvice, čaj a nádobí.
"To není nutné.", odpověděl chápavě. "Stačí, když s námi půjdeš v pátek do baru.", mrkl na mě.
Do baru? "To by asi šlo.", přijala jsem pozvání a znovu se na Harryho usmála.
Úsměv mi opětoval a očka se mu zaleskla potěšením. "Super. Tak já půjdu, kdyby jsi něco potřebovala, stačí říct.".
Doprovodila jsem ho ke dveřím a zamávala mu na rozloučenou.
Původně jsem měla v plánu všechno hned vybalit, ale kdo mohl čekat, že se k tomu dostanu až v půl deváté. Ale teď jsem usoudila, že bude nejlepší, když si dám sprchu a půjdu brzo spát. Zítra mě čeká spousta práce. V první řadě, než začnu vůbec dělat cokoli jiného, budu muset vymalovat.
Vyhrabala jsem si v jedné krabici osušku, v další věci na spaní a nakonec jsem si na gauč hodila malý polštářek a larisu.
Těch pár nocí, než mi přivezou nový nábytek, to na své gauči přežiju.
Usnula jsem tak rychle, že jsem z Ledového království, které jsem si pustila, abych lépe usnula, viděla jen prvních pět minut.