YOUR LULLABY (Tvoje ukolébavka)

4

Cestou domů jsem nemohla Harryho dostat z hlavy. Pořád mi před očima vyskakoval jeho úsměv hollywoodské hvězdy, při kterém se mu kolem očí objevovaly drobné vrásky. Kdy jsem odemykala dveře od svého domu, uvědomila jsem si, že se culím jako idiot. Potřásla jsem hlavou abych ho dostala z hlavy a mohla se tak soustředit na práci, které bylo v mém skromném domečku pořád víc ne dost.

Zapojila jsem svůj telefon do přenosné stanice, která slouží jak pro nabíjení, tak také jako malý přehrávač a naladila své oblíbené rádio. Domkem se okamžitě rozezněl hlas Ellie Goulding.

Pustila jsem se do vybalování věcí které jsem včera nakoupila. Jedna krabice a pár tašek, které patří do kuchyně se mi pořád pletly pod ruce. Po chvíli už mi to začínalo lézt na nervy, tak jsem to všechno odnesla do kuchyně. Kuchyň byla vlastně jediná místnost, která by byla momentálně už plně použitelná. Stačilo by jen vybalit ty věci. A představa toho, že už bych si mohla uvařit konečně pořádnou domácí večeři mě lákala tolik, že jsem se do těch věcí, které mi jetě před chvíli lezli na nervy tím, jak se mi motaly pod ruce, pustila, a začala jim v kuchyňce hledat nejvhodnějí místa.

Bylo to jednodušší, než jsem čekala. Všechno co jsem vzala do rukou jako by mi samo ukazovalo, kam má být umístěno. Nemusela jsem tedy nic zbytečně přemisťovat. Byla jsem se svým výkonem natolik spokojená, že jsem si uvařila čaj na oslavu. Umístila jsem i jídelní stolek se židlemi, takže jsem se mohla v klidu posadit a porozhlédnout se poloprázdné místnosti obýváku. Začínalo se mi tam líbit čím dál tím více. Potom jsem otočila hlavu směrem ke kuchyni. Teď už jsem si začínala připadat jako doma.

Rozhodla jsem se, že je na čase se trochu porozhlédnout po městě. Vzala jsem si tužku a papír, na který jsem si začala sepisovat seznam toho, co potřebuju koupit. Potřebovala jsem hlavně nějaké potraviny. Lednička sice potichoučku vrčela v rohu kuchyně, ale byla úplně prázdná.

Vyšla jsme z domu do prosluněné ulice. Slunce hřálo a pofukoval lehounký větřík, takže nebyla ani zima ani vedro. Počasí akorát na kraťasy a volnějí tričko, které jsem měla zrovna na sobě.

Cestou jsem prola kolem Harryho domu a znovu se mi vybavil ten jeho kouzelný úsměv. Potřebovala jsem ho dostat z hlavy a začít myslet na něco jiného. Proto jsem z kapsy svých džínových kraťásků vytáhla telefon, vytočila mámino číslo a čekala než to zvedne. Často se stávalo,ž e telefon nevzala, protože v práci ho měla vždy na tichý režim, aby ji nerozptyloval. Tenhle zvyk jsem od ní pochytila. Vdžy než jsem se pustila do psaní, telefon byl v tichém režimu, abych ze sebe mohla dostat to nejlepší a má mysl mohla bez vyrušování tvořit příběh. Tentokrát to ale zvedla po pár vteřinách.

"Ahoj, broučku." pozdravila zvesela. To mi vykouzlilo úsměv na tvářích. Bála jsem se, že na mě bude naštvaná, kvůli tomu, že jsem odmítla její nabídku nastěhovat se zpátky k ní a tátovi.

"Ahoj, mami." opětovala jsem jí pozdrav. "Ty nepracuješ?"

Zasmála se do telefonu. "Samozřejmě, že pracuji. Čekala jsem až zavoláš. Jak to jde se zabydlováním?" vyzvídala.

Klábosila jsem s mamkou asi půl hodiny, než jí přerušil někdo v práci. Měla toho nejspíš hodně. Zněla unaveně, ale zároveň potěšeně z toho, že jí volám. Slíbila mi, že až budu plně zabydlená a ona s tátou budou mít volno, že mě přijedou navštívit.

V jednom obchůdku s potravinami jsem narazila na svého úžasného bratrance. Nabídl mi, že mi pomůže s nákupem a odveze mě domů. Nákup byl mnohem větší, než jsem si původně představovala. Za odměnu jsem mu nabídla večeři. Oficiálně první večeři v mém kouzelném, klidném, novém začátku.

Nabídl se, že mi pomůže s vařením, ale já pro něj měla mnohem důležitější úkol. Během nákupu mi volali, že mi vezou nábytek. 

"Já Ti nevím...", překřížila jsem si ruce na prsou a zkoumavě se na něj zadívala. "Myslíš, že to všechno zvládneš sám? Nejsi zrovna dvakrát ve formě." pošťuchovala jsem ho. Samozřejmě, že byl ve formě. Ale věděla jsem, že se ho to popíchne a já nutně potřebovala nějak zaměstnat mozek, protože moje myšlenky se opěta začínali stáčet k panu pekaři.

Co asi Harry dělá? Je už doma? Mohla bych ho pozvat na večeři.

Je to vlastně kromě Liama jediný člověk, se kterým se tu bavím. A ještě ke všemu můj soused. Sakra! Ještě ke všemu tak roztomilý.

Na večeři bylo ještě příliš brzy. Před domem mi zastavila dodávka z obchodu s nábytkem. 

"Sleduj jak nejsem ve formě." řekl Liam , zvedl bradu a chůzí místího borce si to štrádoval přímo ven. Jakmile byl dostatečně daleko, vyprskla jsem smíchy. 

Nábytek byl během pár minut rozmístěn do místností, kam patřil. Al epořád zbývala spousta času na večeři. Liam mi pomohl roztřídit, zbytek nakoupených věcí ze včerejška. Celou dobu jsme si povídali. Pověděla jsem mu celý příběh, kvůli kterému jsem se rozhodla přestěhovat z města. Zdálo se, že mě chápe. Když už jsem nemohla vydržet, že se naše konverzace točí kolem mě, přesunula jsem ji na něj.

"Kde tu vůbec bydlíš Ty?" je zvláštní, že jsem se na to ještě po těch pár dnech, co tu bydlím nezeptala. 

"Dvě ulice odtud." odpoví jakoby nic. "Jestli chceš, zítra můžeme na večeři ke mě, aby jsi se podívala."

"To by bylo fajn." odpovím nadšeně. Pak mi ale dojde, že na zítra jsem slíbila Harrymu navštěvu baru. "Ale já... Už něco mám."

Liam se na mě otočí s přimouřenýma očima. "Zítra je pátek, co?" Přikývnu na souhlas. "Takže jdeš s námi do baru." Není to otázka. Je mu úplně jasné, kdo mě tam pozval. "Taky jsem se Tě chtěl zeptat, ale nějak mi vypadlo, že ten týden tak rychle utekl." Nahlas si povzdechne. 

"Co se děje?" vyzvídám, protože u něj není normální, aby nevěděl co je za den, natož aby zapomněl na své plány. 

"Vlastně nic moc." pokrčí rameny jako by nic. "Mám toho teď hodně v práci. A nějak se mi nedaří ani v osobním životě."

To mě začalo zajímat. "Polsouchám." pobídnu ho a čekám než začne.

"O proti tomu, čím jsi si prošla ty, to je prkotina. Je tu jedna holka. Pokaždé, když ji vidím, tak ji chci někam pozvat, ale prostě to nejde. Jako bych ztratil řeč. Zmůžu se akorát na pozdrav a tím to končí." otočí ke mě svůj pohled. "Jestli se nepletu, zítra by měla být v baru s námi."

Tak nějak nevím, co mu na to říct. Ale v hlavě se mi začíná spřádat naprosto jednoduchý plán, jak mu trochu vypomoct. Nechám si ho pro sebe a Liama požádám jestli by mi nepomohl s večeří, během které si povídáme o jeho práci. Je to pro něj jednodušší téma.