Krvavá oběť

VI.

Jeremy mě pevně drží za loket a táhne rychlým krokem pevností. Připomíná mi to naší první interakci a vzpomínkami se otřesu. Nechci myslet na to, jací jsme byli. Ne, když pochybuju o tom, že to pro Jeremyho znamenalo tolik co pro mě. Mlčím a jen ho slepě následuju. Cítím vztek a strach, který z něj víří ve vlnách, proto ho ještě víc nerozčiluju zbytečnými otázkami. Jsem stále rozklepaná z doteku jeho těla a až příliš si vědoma toho, jak dlouho jsem nebyla s žádným mužem. Musím se dát do kupy, jinak pro mě bude tato mise opravdový oříšek.

Scházíme další schody, otevíráme další dveře a Jeremy konečně zastavuje. Pouští můj loket a vrhá se dopředu. Nevidím přes jeho mohutnou postavu, ale když se posunu, spatřím toho drobečka, co je jeho dcera. Trapně se podrbu na hlavě a nevím kam s očima, když jí objímá a šeptá uklidňující slova, která se snažím neslyšet, ale můj sluch je na to až moc dobrý.

„Bude to v pořádku, ochráníme tě, zlato. Nedovolím, aby se ti něco stalo..."a takhle to pokračuje dobré 3 minuty, než dívka konečně přestane plakat. Jeremy se od ní zvedne a ztrápeně se na mě podívá.

„Chtějí jí upíři. Potřebuju, abys jí ochránila."řekne tvrdým hlasem, ve kterém není jediná známka emocí. Jen stroze přikývnu a udělám krok k Lucy. Jeremy se mi postaví do cesty.

„Jestli jí zkřížíš jenom vlásek, roztrhám tě, Ash. Ona je to nejdůležitější, ano? Musíš jí ochránit."pevně se na něj podívám, než ho odstrčím z cesty.

„Trocha důvěry by se šikla, chlape. To si nepamatuješ, jak skvělá jsem? Nic se jí nestane, dokud mě bude poslouchat. Což budeš, viď prcku?"Lucy se na mě zářivě usměje a mě zahřeje u srdce. Natáhne ke mně ruku a já jí okamžitě stisknu.

„Vidíš? Už teď jsme kamarádky."

„Tak to je přesně to, čeho se děsim."zamrmlá Jeremy předtím, než otevře dveře do chodby.

„Chceš, abych s vámi nechal dva své muže? Byl bych radši, kdyby tu byli, ale vím, že mnohem radši pracuješ sama."zamračím se a hodím oko na Lucy. Je maličká, křehká a bezbranná. Pokud půjdu proti moc velké přesile a ona bude vyděšená, bude se chovat nepředvídatelně a mám strach, že bych jí mohla kvůli soustředění, které budu na zabití upírů potřebovat, ztratit z dohledu.

„Jednoho. Potřebuju k ní jednu chůvu."přikývnu na Jeremyho. Ten je chvíli potichu a dívá se neurčito za mě.

„Dobře, Max tu bude za dvě minuty. Zamkněte za ním dveře a neotevírejte, ať by klepal kdokoliv. Zůstanete tu do úsvitu, až poté odsud odejdete. Pokud půjde všechno tak jak doufáme, nikdo by se sem neměl dostat. Okna jsou zvenčí potažená zrcadlovou fólií, takže by si vás nikdo neměl všimnout. Budeme je držet mimo pevnost."Jeremy si prohrábne vlasy.

„Zvládneme to. Potom ti odpovím na všechny otázky."otočí se a vystoupí ze dveří, ale znovu se otočí.

„Ash... Buď opatrná."zabouchnu za ním dveře a jen protočím oči.

„Pff, tvůj tatík by si měl dávat pozor na někoho jinýho, upíři jsou pro mě jednohubka."okamžitě si vzpomenu na Vince a zatřepu hlavou, abych jeho úsměv vyhnala z hlavy. On je rozhodně chutná jednohubka.

Holčička se na mě jenom usměje, vyplete ruku z té mojí a přejde ke stolku. Nešikovně se vyhoupne na židli, vezme do ruky pastelku a začne si malovat. Usměju se nad tím pohledem. Je úplně v klidu. Pokud by nás někdo viděl, nikdy by si nepomyslel, že sem můžou každou chvíli vpadnout nebezpeční krvelační zabijáci.

Přemýšlím nad tím, jestli bych jí neměla dát lekci o tom jak se chovat, pokud se tak stane, ale vypadá tak klidně a já jí nechci rozrušit. Přejdu k oknu, zkřížím si ruce na hrudi a rozhlédnu se po okolí. Spatřím jedinou příjezdovou cestu, která do pevnosti vede a jako jediná je osvětlená slabým svitem lamp. Snažím se zaostřit na možné míhající se stíny, ale nic nevidím. Upíři umí s tmou splynout tak, že se stanou skoro neviditelnými, proto jsem do toho nijak velké naděje nevkládala.

Zarachotí zámek a v další chvíli se otevřou dveře. Prudce se otočím a uvědomím si, že dveře jsou zvukotěsné i pro mé uši. Nezaslechla jsem kroky muže, co teď stojí ve dveřích.

„Jsem Max, posílá mě Jeremy."odfrkne si, když se rychle přesunu před Lucy. Jen kývnu, ale zůstávám ve střehu.

„Když se otočím, abych zajistil dveře, neskočíš mi po krku?"přimhouřím na něj oči.

„To nemůžu zaručit."přesto jsem to já, kdo mu nastaví záda a sehne se nad Luciiným výkresem. Jeho pach mi ucpává nozdry. Je to další vlk a rozhodně dost dominantní. Super, pokud bude koumat mojí pozici v pomyslné hierarchii smečky, do které ani nepatřím, nedopadne to dobře.

„Jsme tu, abychom ochránili Lucy, takže žádný souboje o dominanci, jasný? Velím tu já, ty mě budeš poslouchat a je mi jedno jestli se ti to líbí, nebo ne. Doufám, že jsi dost zkušený na to, abys dokázal svoje instinkty potlačit."řeknu, když se opře o zeď vedle okna a upřeně nás pozoruje.

„Jeremy zakázal jakékoliv souboje, které by mohly vést k tvému ublížení na zdraví. Šel bych proti jeho rozkazu, proto si můžeš zůstat v klidu."nechám Jeremyho zákaz plavat, protože teď rozhodně nemám čas se v tom babrat. Prostě jen vděčně kývnu a znovu vrátím pozornost k Lucy.

„Co to maluješ, prcku?"zeptám se a snažím se rozeznat zmatené čáry, které jsou na papíře. Lucy jen pokrčí rameny a dál maluje.

„Ty asi moc nemluvíš, že?"podotknu a pohladím jí po hlavě. Nemůžu odolat, to dítě je okouzlující.

„Mluví jen s Alfou."pronese Max a já se po něm ohlédnu.

„A co její matka."

„To není moje historie. Až bude Jeremy chtít, zasvětí tě do toho."stroze přikývnu a sednu si na židli vedle Lucy. Půjčím si od ní papír s tužkou a vypnu svou mysl. Rychlými tahy na papíře vykouzlím andílka a položím ho přes Lucy. Ta ke mně zvedne očka a radostně se usměje. Znovu jí pohladím po vláskách a zvednu se. Venku je už tma jako v pytli.

„Víš kolik je hodin?"Max vytáhne z kapsy telefon.

„8."to není moc. Do svítání zbývá až moc času.

„Lucy, nejsi ospalá? Pojď si lehnout."přikážu jí a napřáhnu ruku, abych jí pomohla ze židle. Uložím jí do malé jednoduché postele, která stojí v rohu místnosti a přikryju jí až pod bradu. Musí spát, dokud může.

„Až se vzbudíš, možná nebudu vypadat takhle, nevadí ti to, že?"zeptám se pro jistotu a ona zavrtí hlavou. Usměju se na ní a přikývnu.

„Spi sladce."na to se od ní otočím. Max na mě kývne a odvrátí pohled k oknu. Rychle ze sebe svléknu oblečení a během mžiku se proměním. Pohodlně se uvelebím na zemi před postelí a složím čumák na tlapy. Nejsem unavená, přesto zavřu oči, zostřím smysly a nechám šelmu, ať hlídá. Cítím, jak si Max sedá na židli a mačká tlačítka na telefonu. Ten zvuk vytěsním z mysli a spokojená tichem, které nastane, ve kterém slyším jen tlukot Lucyina srdíčka, nasávám energii pro cokoli, co přijde.