Krvavá oběť

5.

Jeremy se do kuchyně vrátí až po půl hodině. Jeho výraz je nicneříkající, ale všimnu si, že upřeně zkoumá linku a hledá krabičku, kterou jsem stihla schovat do skříně pod televizi. Narovnám se a usměju se na něj.

„Rozhodně tu nemůžeme zůstat. Dneska tu přespíme, ale zítra si najdeme nějaký motel." Přikývnu, ale nic neříkám. Nemám náladu na zbytečné hovory. Myslím, že vzkaz zafungoval tak jak měl. Oba jsme si vzpomněli na naše úkoly a napětí ve vzduchu je teď skoro hmatatelné. Nemůžeme být přátelé. Ne když naše budoucnost závisí na zničení toho druhého.

„Takže zítra to doopravdy začne, že?" prohodím a okamžitě lituji, že jsem tohle téma vynesla na povrch.

„Co přesně?" podívám se mu do očí a naskočí mi husí kůže. Teď nejde o dominanci, ale o jeho nádherné hluboké a upřímné oči, které se na mě smutně a odevzdaně dívají. Jeho výraz nechápu. Musí se mnou souhlasit, naše cíle jsou totožné. Pokud se byť jen trochu necháme unést a přiblížíme se přátelskému vztahu, bude pro nás splnit úkol mnohem obtížnější. 4

„Myslíš, že tohle je taky část jejich zkoušky?" vyhrknu a odtrhnu pohled od toho jeho. Ignoruju, jak se celé mé tělo klepe.

„Co přesně myslíš?" odkašlu si a najednou se mi potí ruce. Až moc si uvědomuju, jak blízko je Jeremy. Jeho noha se houpe jen kousek od té mé, stačil by jen nepatrný pohyb a...

Zatřepu hlavou zděšena vlastními myšlenkami.

„Tohle." Ukážu mezi nás a Jeremy se zašklebí. Poté pokrčí rameny a odvrátí hlavu. Uvědomím si, že si chce povídat stejně moc jako šnek běžet maraton.

„Myslím, že ten motel si zítra najdeme každý sám." Řeknu, když se pevně postavím na zem. Jeremy na mě otočí tvář, která perfektně skrývá jakoukoliv emoci. Ale proč by je měl vůči mně projevovat? Jsme si navzájem cizí, tak nevím, proč mě tolik děsí představa, že ho opustím.

„Tak to bude asi nejlepší." Přikývne a pomalým rozvážným krokem přejde k prosklené skříni nad dřezem. Otevře jí a vyndá dvě sklenky.

„Mám tu zbytek vodky a v lednici je Sprite. Pokud si máme jít zítra po krku, proč se dneska aspoň pořádně neopít?" navrhne a napřáhne ke mně ruku s jednou ze skleniček. Zamyslím se. Pokud s ním mám zítra bojovat, kocovina rozhodně není to, co potřebuju. Potom se ale podívám na jeho smutné oči a na blednoucí jizvu, které se mu táhne kolem pusy, a řeknu si, že tohle si dlužíme. Záchranu života oplatit opitím. Moc dlouho nad tím nedumám, jinak by mi došlo, jak stupidní nápad i odůvodnění to je, a prostě si od něj sklenku vezmu. Úsměv, který mi po tom věnuje, za to stojí.

„Co tvoje pusa? Už to nebolí?" zeptám se, když nám rozlévá alkohol. Jen zavrtí hlavou, ale neunikne mi, jak mu zbělely klouby na prstech, když sevřel skleněnou láhev pevněji. Podá mi hotový nápoj a pozvedne svou sklenici.

„Tak na co?" zeptá se.

„Na toho lepšího." Řeknu. Jeremy se zamračí, ale přiťukne si. Oba si lokneme a nastane rozpačité ticho.

„Takže. Řekni mi něco o sobě." Navrhnu a přesunu se na gauč. Pohodlně se opřu a složím si nohy pod sebe. Jeremy odloží sklenku na stolek, přejde k velké skříni a vytáhne z ní deku. Tu potom donese ke gauči a podá mi jí. Vděčně se na něj usměju a zabalím se do ní tak, aby kus zbyl i jemu.

„Moji rodiče jsou alfové...," nejsem tím ani trochu překvapená, i teď cítím, jak z něj sálá moc. „velké smečky na hranicích Kanady a USA." chápavě přikývnu na důkaz, že rozumím, proč mi neřekne přesné jméno. Hrajeme tu nebezpečnou hru, ať už teď sedíme v sebevětší pohodě.