Krvavá oběť

4.

„Netuším, jak bych mohl?" něco na pauze, kterou udělal, než ze sebe dostal svou odpověď, se mi nelíbí, ale může to být způsobené bolestí ze zranění. Přesto se nemůžu zbavit zlého pocitu z toho, že mi něco tají.

„Dobře. Jak ti je?" zeptám se ho.

„Už bylo i líp."

„To věřim. Mám ti donýst obklad nebo něco? Bála jsem se na tebe něco strkat. Úplně ses nekontroloval a... No chápeš, celkem si svého života cenim."

„To je dobrý. Dobře se to hojí. Ale řeknu ti, že už vím, proč hady tak děsně nenávidím." Usměju se, ale nepřipadá mi to vtipné. Ten had ho mohl zabít. Když se nadechuju, abych Jeremymu vysvětlila, že si musí dávat větší pozor a uvažovat před tím, než začne trhat neznámýho netvora zubama, ozve se zvonek.

„Čekáš někoho?" zeptám se a připadám si hrozně hloupě, když používám tak otřepanou frázi. Přesto doufám, že mi Jeremy prozradí, že k němu dnes dochází uklízečka, nebo opravář... Kdokoliv, jen ne děsivý čaroděj s hadím mazlíčkem.

„Bohužel." Jeremy se zamračí a bleskově se přesune do kuchyně. Z vrchní poličky vyndá stříbrnou, elegantně a nebezpečně vypadající pistoli. Nechápavě se na něj podívám. Na co pistoli, když jste lev?

„Přeměna pro mě ještě není bezpečná." Zašeptá nejspíš pro případ, že by ten, kdo čeká za dveřmi, měl uši jako my. Chápavě kývnu hlavou a čekám, že mi jednu zbraň taky podá. Místo toho ale zavře skříň a vydá se ke dveřím.

„A já jako nic nedostanu?" chytnu ho za loket.

„Ty se budeš držet za mnou." Zavrčím na něj.

„Ani omylem. Už jednou jsi to kvůli mně schytal." Nehodlám se s ním hádat a tím dávat cizinci důvod k rozkopnutí dveří, proto rychle přiskočím k velkým kuchyňským nožům, které dosud nechápu, proč někdo v kuchyni pěstuje. Rychle si vyberu ten s nejlépe do mé ruky sedící rukojetí a vysprintuju za Jeremym. Čeká na mě s rukou na klice. Postavím se za něj, protože jinak by nedokázal otevřít dveře a nakukuju mu přes rameno, když prudce rozrazí dveře. Nikdo tam není, jen na zemi leží v balicím papíře zabalená krabice. Jeremy vykoukne ze dveří a já napjatě čekám, jestli se ozve střelba.

„Nikdo tu není." Oznámí mi Jeremy a odjistí zbraň, kterou si následně strčí za pas kalhot. Podezřívavě si měřím krabici.

„Myslíš, že je v tom bomba?" zeptám se, když se po ní natahuju. Jeremy mi rychle srazí ruku dolů a zamračí se na mě.

„Zeptáš se na něco takovýho a zároveň se po tom natahuješ? Ženská ty jsi blázen." Povzdychnu si.

„Co s tím chceš teda dělat? Nechat to tikat před dveřma?" Jeremy vypadá nesvůj a mě dojde, že si prostě neví rady. Jeho šelmu to trápí, vyžaduje to vedoucí postavení, ale on si prostě neví rady.

„Prostě to rozbalíme." Znovu se natáhnu a Jeremy mi znovu odstrčí ruku. V duchu napočítám do deseti.

„Co když je to udělaný tak, aby to bouchlo, když to otevřeš?" zamračím se.

„Víš něco o bombách?"

„Ani ň." Odpoví Jeremy upřímně. Chvíli tam stojíme a pozorujeme balíček na zemi.

„Kašlu na to, prostě to otevřu." Zavrčím a rychle balík zvednu. Opatrně k němu přiložím ucho a snažím se s ním moc netřást.

„Žádný tikání." Oznámím Jeremymu.

„Třeba to dali na tichej režim." Už ho neposlouchám a opatrně odmotávám balicí papír. Když se dostanu až k nejspodnější vrstvě, zadržím dech a modlím se, aby neměl Jeremy pravdu a mě to neustřelilo ruce.

„Neměl bych to udělat já?" řekne Jeremy ztrápeně, ale ani se na něj nepodívám a strhnu papír. Oba hlasitě vydechneme, když spatříme černou, dřevěnou skříňku.

„Když už víme, že to není bomba, můžeme se přesunout dovnitř a nestát tu na chodbě, prosím?" navrhnu, když se moje srdce konečně uklidní. On jenom kývne a se sklopenou hlavou se vydá do bytu. Otočím se, abych zavřela dveře, když periferním viděním spatřím černý stín na konci chodby. Prudce se tam otočím, ale nikdo tam není. Pár vteřin upřeně pozoruji to místo, ale když se odtamtud nevynoří žádná stvůra, zdůvodním si to únavou a pomalu za sebou zavřu dveře.

„Nemůžeme tu zůstat moc dlouho. Tahle krabice je důkaz, že ten kdo na nás útočí, ví, kde jsme." Jeremy stojí opřený o pult v kuchyni a zamračí se.

„Máš pravdu," Řekne po chvíli. „najdeme si nějakej motel." Přikývnu a postavím se vedle něj. Skříňku položím před nás na mramorovou desku. Zhluboka se nadechnu a položím na ní ruce.

„No, doufám, že to nebude Pandořina skříňka." Už se ji chystám otevřít, když mi Jeremy položí ruku na zápěstí.

„Nech tohle udělat mě." Upřeně se mu podívám do očí a překvapí mě, jak tmavé jsou. Jeremy skoro ztrácí kontrolu nad svou šelmou. Odskočím od skříňky jako opařená a ihned toho zalituju. Rychlé pohyby mu teď rozhodně nepomůžou. Jeremy se zamračí a zavře oči.

„Omlouvám se, opravdu se snažím..."

„To je dobrý, za to může to léčení." Řeknu a polknu vzpomínajíc na svůj úkol. Nejdřív mi nepřipadal nijak těžký, ale teď, když vidím Jeremyho nedostatek kontroly, začínám mít strach o svůj život.

„Tak to otevři." Jeremy kývne a lehce odklopí víko. Oba nakoukneme dovnitř, div si hlavy nesrazíme. Na sametové výstelce leží pouta a skalpel. Pod nimi je pečlivě složený list papíru. Zamračím se na zvláštní předměty a opatrně vyndám papír.

Jako připomínka na Vaše úkoly. Pamatujte, že nejste tým.

Polknu a podám papírek Jeremymu, který se mračí a drží v rukou pouta.

Když vzkaz dočte, zmuchlá ho a hodí do koše spolu s pouty.

„Musím si jít na chvíli lehnout, šíleně mě rozbolela hlava." Polknu a pozoruju ho, když odchází dveřmi, které, jak už jsem při hledání svršků zjistila, vedou do ložnice. Záda má pevně narovnaná a hlavu zdviženou. Snaží se nedat na sobě znát efekt, který na něj vzkaz měl. 

Přesunu svůj pohled na skříňku a pomalu vyndám stříbrný skalpel. Potěžkám ho a smutně se usměju na svůj odraz, který mi jeho čistota poskytuje.