Krvavá oběť

2.

Jeremy mě drsně táhne davem a naviguje nás tam, kam chce. Jsem vzteky bez sebe, ale s jeho ocelovou paží si prostě nevím rady. Nakonec... Stejně se ho potřebuju držet, tak pojďme předstírat, že s ním jdu dobrovolně.

„Jsi si jistá, že jsi studovala na Akademii?! Proboha, to tě nikdo nenaučil sebeovládání?! Vypadala jsi, že ho na místě roztrháš."začne na mě syčet, zatímco nás provádí davem, který se tvoří na náměstí.

„O to tak nějak jde, když chceš někoho zastrašit, chytráku."odseknu mu a znovu se pokusím vysmeknout. Jenom svůj úchop zpevní. Jsem jistá, že mi tím zastavil krevní oběh.

„Tahle situace se dala zvládnout v klidu, ale... Nejspíš v tom nemáš praxi, že? Nečekám, že ti někdo komplimentuje, nebo tě zve na rande často, pokud vůbec někdy. Nech mě tě v tomhle oboru poučit... Až se odsud kurva dostaneme."zamračím se nad ublíženým pocitem, který se ve mně probudí.

„Co tim jako myslíš?!"opáčím ostře a konečně mu tu ruku vytrhnu. Nestačím si jí ani promnout a už znovu čelím Jeremyho rozzuřeným přimhouřeným očím.

„Myslim tim přesně to, co si myslíš, že myslim. Přestala bys teď laskavě dělat scény a následovala mě někam, kde můžeme vyřešit naší situaci?!"už teď toho chlapa nemám ráda, ale přikývnu. Čím dřív to vyřešíme, tím míň keců od něj uslyším.

„Skvěl...Stop, ani se nehni."řekne a chytne mě za ramena, když se chci vydat pryč. Zmateně se na něj otočím, ale on pročesává okolí. Jsem zmatená, ale ihned zbystřím. Jeremymu se roztahují nozdry a zužují oči. Něco není v pořádku. Sleduju ho, jak hledá možné nebezpečí, a sama se začnu natáčet. Jeremyho ruce klesnou z mých ramen a automaticky se postavíme zády k sobě. Je jedno, že naším úkolem pravděpodobně je proti sobě bojovat, pokud nebezpečí pochází od neznámé hrozby, jsme v tom spolu. Nebo aspoň doufám.

Zamrazí mě za krkem a postaví se mi chloupky na rukou. Náměstí už není plné, jako bylo před chvílí. Polovina lidí je pryč, a druhá se pomalu, ale očividně také rozplývá. Doslova. Nejdřív nohy, poté trup a hlava, všechno mizí v oblak bílé mlhy.

„Pamatuješ si, odkud jsme přišli?"zeptám se potichu. Proč šeptám? Jsme stejně jediní dva, kdo stojí uprostřed náměstí, aniž by se rozpíjeli do vzduchu.

„Ne."odpoví mi stejně potichu on.

„Děláš si prdel?! A pak kdo nestudoval na Akademii!"

„Proč jsi nedávala pozor ty?!"

„Protože jsem přes tvoje obří ramena nic neviděla!"

„Nemáš bejt tak malá!"

„Nech mojí výšku bejt!"

„Tak..."přeruší ho úder hromu. Oba ztuhneme.

„Prosím, řekni, že víš, kudy ven."zašeptám znovu. Přivítá mě jen jeho mlčení. Udělám krok dozadu a zády se otřu o Jeremyho. Jeho blízkost a vůně mě obklopí a na moment mi zakalí mysl, takže na pár sekund nepřemýšlím o teď již prázdném náměstí ani možném smrtelném nebezpečí.

„Víc se na mě nalepit nechceš?"zavrčí Jeremy a okamžitě mě probere. Jak je možné mít tak silnou fyzickou reakci na někoho, jehož osobnost se mi tak šíleně hnusí?

„Nikdo se na tebe nelepí, sebestřede."

„Sebestřede?"v duchu se modlím, aby tohle slovo nebylo jen výplod mé chvilkově pomatené mysli.