Obsession [Shingeki no Kyojin]

3.Levi

,,Ty si ze mě asi fakt děláš prdel," podobná situace jako před několika týdny, když jsem se dozvěděl, že jsem omega. Ovšem teď byl důvod mého překvapení zcela jiný.

,,Ach jo, Levi, říkala jsem ti, že u takových věci si nedělám srandu," v klidu mi oznámila Hanji, která se mnou právě stála přede dveřmi do mého kabinetu a právě mi oznamovala nečekanou novinu.

,,Hm, takže abych to shrnul," překřížil jsem si ruce na hrudi a tvrdým pohledem jsem se zadíval na doktorku a majorku přede mnou.,,Eren měl fervor a vyspal se s nějakou omegou. A kde kurva měl prášky?! V prdeli?!" skoro jsem na Hanji křičel a cítil jsem, jak rudnu vzteky, ale... proč jsem u všeho neexistujícího a vyhlazeného, takhle vyšiloval? Nedávalo to smysl. Zvlášť kvůli tomu spratkovi, který měl právo dělat, co se mu zachce. Samosebou, pokud kvůli tomu neklesne respekt vůči legii. 

,,Prosím uklidni se. Eren si evidentně fervor chtěl aspoň jednou prožít, nic víc a teď je v pohodě a jak mi Mikasa dala vědět, prášky teď bere aktivně," snažila se mě Hanji uklidnit. 

,,Fajn, ale mě je to jedno. Jdu pracovat," a aniž bych se s ní rozloučil nebo jí nechal znovu začít mluvit, už jsem byl v bezpečí svého kabinetu, zády natisklý na dveře. Kolikrát jsem sám sebe fakt nechápal a tohle byla jedna z těch situací. Ovšem, neustále jsem to přiřazoval k tomu, že prostě alfy asi rád nemám. Pravděpodobně bych takhle šílel, i kdyby Hanji řekla, že to byl Jean, kdo měl fervor. 

Hluboce jsem se nadechl a hned na to vydechl. Bylo na čase si vzít prášky. 

Uběhl týden a spratci, pod velením Mikasy se vrátili zpátky na základnu. Dělal jsem, že o ničem, co se stalo a co mělo velice úzkou spojitost s Erenem, nevím. Každopádně, pár krát jsem ho z povzdálí sledoval a bylo mi jasné, že prášky teď bere aktivně. Dobré vědět. O jednoho alfu ve fervoru míň. 

Takhle uběhlo ještě pár dní, dokud jsem se jednoho rána neprobudil s pocitem, že něco lítá ve vzduchu a měl jsem pravdu - feromony omegy. Armin. 

Vyskočil jsem z postele a přímo bos letěl do jeho pokoje, který se díky neexistujícímu bohu nacházel nedaleko od mého pokoje, v bezpečí od alf. Našel jsem ho na zemi, neschopného se zvednout. Bylo jasně vidět jeho narůžovělé líce a jeho kalhoty byly mokré - sebelubrikace, jasně. Plus vzrušení.

,,H-hei..chou.." zasténál, ale v jeho očích nebyla žádná prosba o uvolnění. Jeho zorničky se nepatrně rozšířili a Armin zasténal - došlo mu, že jsem omega. 

,,Opovaž se to někomu prozradit," zavrčel jsem, než jsem mu pomohl na nohy, i když jsem si většinu jeho váhy převzal na sebe. Moc dobře věděl, o čem mluvím, o tom nebyl pochyb. 

Celý jeho pokoj byl cítit jeho silnou vůní omegy. Nebyl pochyb  o tom, že jí brzy ucítí celý hrad, takže jsem ho musel nutně odvést za Hanji. Pokud se ještě válí v posteli, vykopnu jí násilím. 

Hodně jsem s Arminem v tu chvíli soucítil a ten moment, kdy jsem ho táhl po chodbě a neustále se ohlížel, jestli za námi neběží Eren, Jean nebo Erwin, jsem si navždycky vryl do paměti. Byl jsem víc než šťastný, že existují ty suppressantiva a že díky nim oddaluju fervor, protože, když jsem se díval na Armina, nechtěl jsem za žádných okolností vidět sebe na jeho místě. Pro mě osobně by to byla strašná hanba a slabost. Slíbil jsem si ale, že jak moc bych nepotřeboval alfu ve svém období fervoru, pokud vůbec někdy bude, nikdy, NIKDY nebudu žadonit o to, aby si mě nějaký alfa či dokonce beta vzal. 

,,Armine!" ozval se skoro zvířecí řev, který patřil Jeanovi. Krev mi na pár sekund ztuhla v žilách a já ještě zrychlil. Věděl jsem, že ještě trošku a dostanu se k Hanji do pokoje.Uh, kašlat na spící.

,,HANJI!" zavřískal jsem skoro na celý hrad a byl jsem ochotný to zopakovat ještě jednou, pokud tu do několika sekund nebude.

,,S..stůj-te,.. h-heicho-u.." zasténal Armin, ale já jeho skoro ignoroval.

,,Už tam za chvíli budeme, Armine. Neboj, nedovolím, aby si tě někdo z těch idiotů vzal," snažil jsem se o co nejkonejšivější hlas, ale od kdy já mluvil konejšivě. Spíš to znělo, jako kdybych mu to říkal v intonaci příkazu. 

Chystal jsem se zařvat znovu, ale Arminova další slova mě zastavila:,,Jean.. je.. ah, můj.. compár," otočil jsem se právě v čas, aby mi do  nosu udeřila vůně alfy - vůně Jeana. Armin jí evidentně díky citlivějšímu čichu stihl pocítit a teď to věděl. Věděl, že Jean je jeho compár, stejně tak, jako Jean věděl, že Armin je jeho omega. 

Díval jsem se do tváře mladíka, kterému všichni říkali koňský ksicht, ale teď.. Teď to nebyl mladík. Byl to muž, zvíře, kterému se při každém výdechu a nádechu jakoby víc rozsvěcovaly duhovky. Skoro jako bych se díval do očí nebezpečné noční šelmě. Zorničky měl hodně zúžené a vypadal hodně, ale opravdu hodně naštvaně.

,,Ustup od mé omegy, beto!" prskl na mě a já se chvíli snažil zpracovat to, co mi řekl. Pravděpodobně, kvůli silné vůni Armina necítí můj pach. To bylo jedině dobře. 

,,Nejdřív jdeme za Hanji, musíte podepsat papíry, jinak půjdeš hnít do vězení," Armin, kterého jsem stále přidržoval smutně a podrážděně zasténal. Už chtěl ke své alfě. 

,,Fajn! Ale odnesu ho tam!" zavrčel Jean a já mu tedy předal Armina skoro jako nějakou věc. V dalších chvílích jsem sledoval doslova romantickou nuďárnu, kdy si Jean s Arminem vyměňovali sladká slova, líbaly se jak smyslu zbavení a div se do akce nepustili přímo na chodbě, kdybych je nezastavil a nepřipomněl jim, že tu stále jsem a že Hanji čeká. Hanji, ta čtyřoká slepice.

,,Hanji! Vysuň svůj prokletý zadek s postele a chystej papíry!" zařval jsem na celý hrad a znovu mi bylo jedno, jestli jsem všechny probudil, či ne. Zamilovaná dvojička šla přede mnou a neustále to byl samý polibek, samé přiznání lásky a za chvíli jsem už měl pocit, že se z toho vážně pozvracím. Hradem teď byla určitě cítit kombinace pachů těch dvou a ani ne za dvacet minut si Jean označí svojí omegu a budou už spolu do konce života. Dřív bych se nad tím zasmál a řekl si, že nic takového neexistuje, ale když se vytvořil šip, nebylo cesty zpět. Ti dva už budou spolu. Opravdu navždycky. 

Bodlo mě u srdce, jakoby mi přišlo líto, že já nemám svého compára, svojí alfu, ale snažil jsem se ty pocity ihned zahnat. Nepodařilo se. Díval jsem se na ty dva před sebou a cítil... smutek, zoufalství, osamělost. Copak budu na do smrti opravdu sám? Bez svého compára? Bez své alfy? Bez rodiny? Jen s legií? Jen hlídat ty blbý spratky? A pak umírat zcela sám? 

Znovu jsem se pokusil ty blbý myšlenky zahnat a tentokrát se podařilo, i když po sobě zanechaly citelnou stopu. Každopádně, teď jsem měl zcela jiné věci na starosti a deprese nebyla jejich součástí.