V sedlech

1. Příjezd do ráje westernu.

Páni! Zatímco Martin vytahoval z kufru zavazadla, já se nadšeně rozhlížela po okolí. Slunce se již sklánělo k horským hřebenům a ještě podněcovalo romantickou atmosféru tohoto místa. Po pravé straně se táhly obrovské louky dolů do údolí k malé říčce a na nich pobíhalo nesčetné množství koní. Sem tam zde stál odolný smrk, ušlechtilá borovice nebo krásný dub. Tráva se skláněla v mírném větru. Po levé ruce jsem měla několik dřevěných budov, patrně boxy, halu, stodolu a ještě jednu vyšší stavbu, která však byla z kamene. Za nimi se rozkládalo písečné kolbiště a další louky, jež však stoupaly do kopců a pásly se na nich krávy. Přímo přede mnou stála největší dřevěná budova. Ohromný srub. Překvapivě zachovalý. Jediné, co mě malinko plašilo, byla otázka: Copak v tomhle westernovém sídle někdo jezdí anglii? Vždyť já jsem parkurový jezdec! Mám se zde rehabilitovat, abych se opět mohla vrátit na špičku, tak snad.

V tom se, ani nevím odkud, vynořila drobnější žena asi kolem dvaceti pěti let. Měla tmavé vlasy spletené do úhledného copu, na čele naražený westernový klobouk. Její tvář byla mladá, ale když se k nám přiblížila, mohla jsem si všimnout několika vrásek, které jí vyběhly kolem oříškových očí. Byla štíhlé atraktivní postavy, kterou ještě více zvýrazňovalo vypasované rudé tričko s výstřihem do V, nosila džíny se silným opaskem a jednoduché pohorky.

„Vy musíte být slečna Clare Dawton." řekla s úsměvem a potřásla si se mnou i Martinem rukou. „Těší mě. Jsem Michel, ale mně tu všichni říkají Miki." Dále zářila svými úsměvy. „Zavedu vás dovnitř, paní Giverlyová už vás očekává." Otočila se na pětníku a vedla nás kamsi do toho ohromného srubu. Nejdříve jakousi předsíní, potom širokou chodbou s obrazy koní namalovanými na stěnách až do velké místnosti. (Očividně obývák, jídelna i kuchyně v jednom) Nalevo byla barem oddělená velká kuchyně a dlouhý jídelní stůl minimálně pro deset lidí. Naproti mně vchod na terasu a po mé pravé ruce obývák s koženou pohovkou a obrovskou televizí. Úplně u zdi stála knihovna.

„Tak si v pořádku dorazila, drahoušku." Za mými zády se objevila Luisa Giverlyová. Štíhlá vysoká žena ve středním věku s láskyplnýma veselýma očima a ještě vlídnějším hlasem.

„Ráda tě opět vidím, teto Lui." Usmála jsem se. Naposledy jsem jí a jejího manžela viděla před sedmi lety u nás ve Francii.

„Vyrostla z tebe nádherná holka." Políbila mě na čelo. Martin již znovu odjel, aby stihl půlnoční letadlo zpět domů.

„Peču hovězí, ale bůh ví, kdy se ti čtyři vrátí." řekla a společně s Michel odešli do kuchyně.

„Můžu vám nějak pomoc?" zeptala jsem se pohotově, i když mi byla odpověď jasná. Teta Lui, byla až moc velkorysá, aby nechala návštěvu robotit v kuchyni.

„Myslím, že budeme jíst tak o půlnoci." řekla povzneseným tónem Miki a pustila se do krájení nějaké zeleniny. „Vsadím se, že Jack je na obhlídce a Moony, Sany a Katy budou mít zase nějakou skvělou výmluvu, aby nikdo nezjistil, že místo práce jeli k vodopádům." Luisa se zasmála a souhlasně přikývla. Až teď mi došlo, že z této domácnosti znám vlastně pouze Lui a Jacka. Podle všeho měli ještě dva dospělé syny, ani nevím, jak se jmenují a potom malou slečnu okolo třinácti let. Jen jsem doufala, že jim nebude muset vysvětlovat své zranění a proč zde vlastně jsem. Věděl to jen Jack a já si přála, aby to tak zůstalo. Až moc mě ty vzpomínky bolely.

„Mamíí!" Ten hlas mě tak strašně vylekal, že jsem naskočila a málem upadla. Najednou bylo v kuchyni mladé stvoření s Luisinýma modrýma očima a dvěma dlouhými blonďatými copy. Na hlavě měla naražený westernový klobouk a na sobě modrou košili a džíny. Byla ušpiněná od prachu. „Moonymu se zaběhla kravka!" Zářivě se usmála.